Chráníme přírodu i v Německu

Před pár měsíci jsme zveřejnili radostnou novinu, že díky společnému úsilí mnoha lidí z akční ochranářské skupiny JARO, správy CHKO České středohoří, některých členů Společnosti pro ochranu motýlů i předních odborníků z ČZU, Karlovy univerzity a Biologického centra AV ČR, se nám snad letos podařil obří úspěch, ve který věřila už jen poslední hrstka „nejnaivnějších“ optimistů. Doslova hrobníkovi z lopaty jsme za vteřinu

Jedna z posledních lokalit okáče skalního ve střední Evropě

dvanáct (podle odhadů z pravidelných monitoringů z posledních let zde dožívalo posledních odhadem cca 20 – 35 ex., max. 50 ex), vytáhli okáče skalního a zabránili jeho vymření jak v ČR, tak na jednom z posledních míst ve střední Evropě. I když výsledky z letošního podrobného monitoringu, kdy se jedinci značili fixem ještě nejsou zpracované (označeno přes 300 dospělců, předběžný odhad velikosti populace přes 400 ex), nárůst populace byl zcela jasně viditelný hned na první pohled. Více informací zde případně  zde.

Tento fascinující příběh pokračuje dál a nabývá netušených rozměrů. Nyní se snažíme navrátit tento vyhubený druh na jeho původní lokality v Čechách i na Moravě, ale i za našimi hranicemi na Slovensku, Rakousku a Německu!

Na podzim jsme proto spolu s Pavlem Skalou a dalšími lidmi z JARO Jaroměř vyrazili k Norimberku do Franské Alby, abychom zcela legálně získali genetický materiál  pro výzkum DNA okáče skalního. Zde najdete několik fotek.

Akce to byla mimořádně plodná, neboť jsme se od německého entomologického kolegy Adi Geyera, dozvěděli celou řadu výsledků výzkumu ekologie tohoto druhu, kterému se věnuje. Zároveň nám Adi potvrdil i naše mnohá dosavadní zjištění, která vychází z kombinace poznatků zjištěných v záchranných chovech a pozorováním etologie a ekologie přímo v terénu. A zde tedy jsou ty nejzásadnější z nich:

Okáči skalní zde (příležitostně) využívají ke svému životu i rozvolněné okraje cest

Potvrdil se náš původní předpoklad, že původní domněnka odborné veřejnosti o tom, jak je okáč skalní mimořádně náročný druh, který k přežití v ČR potřebuje obrovské celky zachovalé krajiny – div ne na úrovni celých okresů či krajů, je zcela mylná. Klíč k jeho přežití vězí v kvalitě jeho biotopu – tedy přesně tak, jak jsme se domnívali od samého začátku našeho snažení. Ve Franské Albě obývá poslední žijící populace (původní metapopulace okáče skalního zde už neexistuje, protože se před lety zhroutila stejně jako u nás) plochu, která je sice srovnatelná s rozlohou lokality Raná, kde okáč přežívá u nás (= něco přes 1 km čtverečný). Podobně jako u nás je pro něj zcela zásadní a rozhodující, v jakém stavu jsou 2 – 3 hektary, které jsou natolik kvalitní, že umožňují jeho dlouhodobou existenci. Na této ploše pak žije zdejší populace ve výši zhruba 700 dospělců, přičemž centrální území, kde žije zhruba 85% populace, má rozlohu pouhého cca 1,5 hektaru!!!

Na základě toho, co jsme dosud viděli v Německu, ale i na základě našich dosavadních zkušeností, jak okáči reaguji na naše přesně cílené zásahy jak na Rané (viz fotogalerie), tak i v Rakousku (viz fotogalerie), se proto domníváme, že se nám letos konečně podařilo rozklíčovat způsob, jak „na něj“.

Pokud jsou naše úvahy správné (což potvrdí příští rok), tak při „troše“ dobré vůle bychom tento druh měli v ČR zachránit před definitivním vymřením,  ale také jej navrátit do „celého“ Českého středohoří i na další vhodná místa v Čechách a na Moravě, ale také na Slovensku, Rakousku, v Německu a teoreticky i Polsku. A to spolu s dalšími podobně náročnými druhy, jako je okáč metlicový nebo šedohnědý, modrásek ligrusový, komonicový, východní a černoskvrnný i hnědásek květelový, kterým se rovněž už nějakou dobu věnujeme. Pochopitelně potom, co náležitě upravíme péči o lokality jejich potenciálního znovuobnoveného výskytu.

Zároveň však nesmí dojít k druhému extrému, kdy s vidinou záchrany či znovuobnovení dnes už vymřelých populací vyhubíme druhy jiné. Péče o okáče skalního (metlicového, šedohnědého,…) je odlišnější (intenzivnější), než o druhy jiné. Podporou okáče skalního bychom mohli všechny ostatní druhy potlačit. Proto je nutné pokoušet se o repatriaci těchto druhů jen na dostatečně rozlehlých lokalitách, kde je dost místa „pro všechny“. Pozitivní však je, že za vhodné lokality můžeme považovat místa od rozlohy 10 a více hektarů. Nikoli pouze místa o rozloze několika set a více  hektarů, jak jsme se ještě donedávna všichni domnívali. Tuto naši teorii je potřeba ověřit ještě v praxi a možná příští rok zjistíme, že náš nynější optimismus nebyl na místě, ale zatím veškeré indicie nasvědčují tomu, že by se tato vize měla dát uskutečnit.

První jedinec pro založení německého záchranného chovu

Naši němečtí kolegové nás už poprosili, zda bychom „jejich“ nově založenou populaci v našem záchranném chovu dokázali namnožit natolik, aby se dala využít k obnovení výskytu ve Franské Albě. Na místech, kde druh vyhynul, ale kde již zvládli upravit podmínky tak, aby zde opět mohl začít létat. Pokud to bude v našich silách, tak rádi pomůžeme a tento slib od nás již dostali! Zároveň se však domníváme, že už není daleko doba, kdy budeme moci ukončit záchranné chovy tohoto druhu a repatriaci provádět pouze tak, že nachytáme dospělé motýly v přírodě a převezeme je na vhodnou lokalitu. Tímto způsobem by do několika let měla jít obnovit nemalá část metapopulace v Čechách, na Moravě i Slovensku. Opět se základní podmínkou, kdy se dostatečně upraví péče o území. To by mělo zároveň výrazně pomoci i celé řadě dalších citlivých druhů živočichů i rostlin. Přesně na této vizi také dávno pracujeme.

Přínosné byly i naše diskuze s Adi Geyerem ohledně modráska ligrusového, kdy nám z nemalé části potvrdil naše dosavadní doměnky a zkušenosti. Byť zde ještě pořád nějaká tajemství zůstávají a přesné vypilování managementu bude potřebovat ještě další výzkum v zajetí i přírodě. Na obojím se ale už také pracuje.

Zdá se tedy, že snad už není daleko doba, kdy se naučíme  v přírodě „chovat“ modráska ligrusového, coby další „náročný“ druh denního motýla,  a  kdy budeme schopni tento vymírající druh vrátit zpět i na další potenciálně vhodné lokality tak, aby se  obnovil co největší díl dřívější metapopulace a modrásek se pak začal už pak šířit a udržovat samovolně. Platí totiž úplně to samé, co pro okáče skalního a patrně v podstatě všechny ostatní citlivé druhy. Rozhodující není až tak celková velikost jednotlivých biotopů i rozloha klasických managementových zásahů jako je pastva, kosení či vyřezávky náletů, ale celková velmi pečlivě naplánovaná a vypilovaná kvalita jednotlivých managementových zásahů. A nebo také celoroční přítomnost velkých herbivorů typu „divoký“ kůň, zubr a pratur, kteří tyto „přesné zásahy“ činí bez námahy zcela přirozeně a dokonce podstatně lépe, snadněji a levněji, než to svede ten nejšikovnější ochranář s křovinořezem, bagrem, buldozerem, traktorem, stádem koz a ovcí, ohněm i tankem.

Na základě našich více jak dvacetiletých zkušeností s aktivní ochranou přírody nás bohužel ve zdokonalení péče o cenné přírodní lokality nejen v České republice čeká ještě velké množství práce a to navzdory prvním pozitivním změnám. Snažíme se proto už několik let vytvořit akční tým lidí, vybavených nejnovějšími odbornými znalostmi, dlouholetými zkušenostmi, velkou dávkou odhodlání a nadšení i patřičnou lehkou i těžkou technikou ale i stády velkých i malých herbivorů, kteří se budou věnovat  zdokonalování péče lokalit nejcitlivějšími druhy denních motýlů. Poté co najdeme a v praxi dostatečně prověříme nejoptimálnější způsoby péče o jednotlivé druhy (stále se sami ještě velmi učíme protože optimální péče o přírodu s ohledem na jednotlivé nejcitlivější druhy živočichů a rostlin je nesmírně složitý proces), tak chceme vzápětí veškeré naše know-how  předávat lidem u nás i v zahraničí, ať už ze státní nebo nevládní ochrany přírody, tak i ze strany jednotlivých zhotovitelů a tím jej převést do celkové praxe.