ZO ČSOP JARO Jaroměř

Poděkování JARO 2016

Vážený pane, vážená paní, vážení sponzoři, drazí dobrovolníci, milí přátelé a kamarádi,

v předchozích nemálo letech jsme v rámci každoročního bilancování zoufali nad nedobrou situací jak naší přírody, tak naší organizace, jež se snaží o její ochranu. Nepřestávali jsme však věřit, že se podmínky pro naši práci přece jen co nevidět zlepší. Ale většinou to pak bylo ještě horší než dříve.

Teprve až rok 2016 je konečně možné označit jako přelomový, kdy se zhoršující se negativní trend, který nám stavěl do cesty čím dál větší překážky, zastavil a naopak se začal pozvolna zlepšovat. Tak držme palce, ať to vydrží, anebo ať se to alespoň zase znovu tradičně nezhoršuje! Čím dál víc se totiž ukazuje, že úloha naší organizace včetně rozrůstající se sítě našich poboček i aktivit, je v určitých oblastech ochrany přírody nezastupitelná. Náš krach by tak byl další těžkou ranou pro ochranu přírody nejen v ČR, ale čím dál víc i v zahraničí. Radujte se tedy s námi z toho, co se daří dík tomu, že nám mnozí z vás už roky a roky pomáháte! Je to totiž i Váš úspěch a každý jste nedílnou součástí celé naši skvěle valící se mašiny. Začínáme být čím dál větší ochranářský buldozer, který to hrne před sebou, až z toho začínáme být i sami sebou překvapení ;).

Co se nám nepovedlo v roce 2016?

Letos už nebudeme uvažovat nad tím, co se nebude dařit ještě minimálně několik let až desetiletí
– tedy zastavit překotné celosvětové ničení přírody a patrně největší vymírání živočišných i rostlinných druhů, jaké kdy v historii naší Planety bylo – už na tom dle vědců totiž začínáme být hůře, než když v dávné minulosti vymírali dinosauři! Podrobněji jsme to rozebírali vloni – viz naše loňské poděkování. Alespoň z hlediska našich dílčích plánů se nám letos konečně podařilo uskutečnit většinu toho, co jsme si přáli. Snad jen, co se týče našich připravovaných podpůrných projektů pro ochranu přírody Afriky, zatím nedošlo k příliš velkému posunu, protože nám na to už nezbyl ani čas a zejména pak potřebné prostředky. Rovněž založení naší jihočeské či slovenské pobočky zatím nejde vůbec lehko, i když na Slovensku to teď vypadá velmi nadějně. Snad se nám tedy brzo podaří i toto.

Co se tedy naopak povedlo?

Udržet při chodu většinu aktivit, které jsme v minulosti začali, je pokaždé sám o sobě velký úspěch, na který bychom neměli zapomínat. Ostatně nás to mimo jiné stojí i nejvíce úsilí = jedná se o cca 80% naší práce. Nicméně novinky jsou většinou podstatně zajímavější, tak se tedy věnujme zejména jim, navíc naši každodenní práci všichni už celkem dobře znají 😉

Zajímavosti z naší záchranné stanice v Jaroměři

Začínáme z hlediska ochrany přírody tím nejméně důležitým – tedy záchrannou stanicí. Možná to některé z vás překvapí, ale je to prostě tak. Když se jedná o záležitost, která se nám nejsnadněji prezentuje, pro přírodu mají daleko větší význam naše snahy o aktivní ochranu cenných přírodních lokalit. Díky nim totiž pro celou řadu živočichů vytváříme ten správný “přírodní domov“, kde mají dostatek potravy, úkrytů, napajedel i vhodně osluněných ploch. Z tohoto pohledu je proto klíčová druhová bohatost rostlin, protože taková místa pak představují nejen jakési přírodní lékárny pro zvěř (zejména zajíce a spárkatou), ale hlavně prostřený stůl pro bezobratlé živočichy. Což je pak ona zcela základní složka potravy pro mnohé ještěrky, žáby, všemožné ptáky, netopýry a další drobnější savce od rejsků po ježky, dokonce i pro mnohé šelmy jako jsou třeba lasičky, lišky či nově se u nás zabydlující šakaly. Správná péče o zraněné živočichy je proto spojenou nádobou se správnou péčí a ochranou přírodních stanovišť. Protože jestliže činností naší záchranné stanice dokážeme pomáhat několika stovkám volně žijících obratlovců, v případě správné péče o přirozené lokality pomáháme ročně přežít statisícům exemplářů obratlovců (hlavně ptáci, savci, plazi, obojživelníci) ročně. Kolika kusům drobnější žoužele ať už jde o pestrobarevné motýly, pilné včely, či krásné brouky pomůžeme, se pochopitelně spočítat nedá.

„Naše“ mláďata čápa bílého nedlouho po vylíhnutí

K letošním pozoruhodnějším pacientům můžeme jednoznačně počítat kriticky ohroženého orla mořského. Přijali jsme jej jako vylétlé orlí mládě, jehož let skončil pádem z vysílení v Polici nad Metují. Dostal jméno Matěj. Byl na smrt hubený a k opuštění hnízda je pravděpodobně dohnal hlad po tom, co jeho rodiče zemřeli – nejspíše vinou člověka. Naštěstí mládě nebylo nijak vážně zraněné, přesto jsme se pro jeho zesláblost a vyčerpanost obávali, že jeho rozhozený trávicí systém v kombinaci se stresem ze zajetí jeho osud zpečetí. Díky odborné péči se nám jej podařilo postupně rozkrmit, až nakonec začal potravu k naší radosti přijímat sám. Ačkoli se pak už sám krmil jako otesánek, přibýval zpočátku na váze velmi pozvolna. Naučil se u nás lovit živou potravu a jeho příprava na vypuštění do přírody vyvrcholila rozlétáním v „obří ubikaci“ o rozměrech cca 100 x 5 x 5 m, kterou nám pro tyto účely zapůjčilo město Jaroměř. Po 1,5 měsíci péče nastal pro orla osudový den návratu na modré nebe! Díky spolupráci s Veterinární fakultou v Brně mu rakouští ornitologové přivezli vysílačku, kterou mu vzápětí připevnili na hřbet coby „cestovní batůžek“.

Všichni specializovaní ornitologové z celé ČR řešili, kde jej bude nejlépe vypustit do volné přírody – nakonec se většina z nich přiklonila k názoru, že nejvhodnější destinací bude přehrada Rozkoš u České Skalice. Jak se však záhy ukázalo, orel se zde nakonec zdržoval jen pár chvil po vypuštění a odlétl k Třebechovicím pod Orebem. Potom se vydal na svoji pouť na sever. Nejprve prolétl okolím záchranné stanice v Jaroměři (možná okukoval, zda tam ještě nezbylo něco pro jeho mlsný “zobáček“) a pokračoval okolím Trutnova už k úpatím Krkonoš. Následně prolétl kolem “Havlova“ Hrádečku za Novou Paku. Odtud nejprve přes ptačí oblasti Rožďalovické rybníky do další vyhlášené ptačí oblasti – Českolipsko.

Následně po několikadenním odpočinku zamířil rovnou do míst západně od Berlína, kde se zatím zdržuje doposud, respektive se nedávno vydal směrem k Baltskému moři, kam to má ještě 100 km. (Viz výše obrázek se schématem jeho trasy od místa vypuštění do místa zimování.)

Dalšími zajímavými pacienty byla dvě mláďata vydry říční. První bylo pokousáno psem, druhé nalezeno osiřelé. Po několika dnech péče jsme je dopravili do specializované záchranné stanice pro vydry v Pavlově, přičemž odsud nakonec putovali až do Holandska, kde budou využita k obnovení vyhubené nizozemské populace. Mezi další zajímavé pacienty můžeme určitě počítat dvě sluky lesní (jedna navrácena do přírody, druhou se zachránit bohužel nepodařilo), podobně jako orlovce říčního popáleného od elektrického proudu či sýce rousného sraženého autem. Zato se však podařilo zachránit osiřelé a zcela vyčerpané, ještě nedopeřené mládě včelojeda lesního (nakonec úspěšně navrácen do přírody), chřástala vodního zraněného od auta (po vyléčení jsme jej vypustili v Ptačím parku Josefovské louky, kde byl i později pozorován při sběru potravy), vysílenou potápku malou (po dokrmení vypuštěna ve Smiřicích v biocentru Obora), několik krahujců po nárazech do plotů a skel. Na případné vypuštění v roce 2017 aktuálně ze vzácnějších druhů čeká ještě např. čáp černý (původně vysílené mládě).

Čapí výrostci z celé ČR chvíli předtím než je naši kolegové za záchranné stanice v Plzni adoptovali pod náhradní rodiče v celém západočeském regionu.

Náš trvale handicapovaný pár čápů bílých nám letos poprvé zahnízdil a tak jsme krom čápů – pacientů, umožnili život v přírodě i „našim“ mláďatům. Ale celý průběh byl dost dramatický. V době, kdy se mláďata začala líhnout, se prohrabala poprvé za celou dobu existence stanice do voliéry divoká liška. Zabila samici na hnízdě, jednoho lichého, rovněž trvale handicapovaného čápa a dvě čerstvě vylíhlá mláďata. Ráno jsme tak nalezli na hnízdě už jen samce s jedním právě se líhnoucím mládětem a jedním vejcem. Protože se ukázalo, že se o takto malé mládě nedokáže samec postarat a po pár hodinách navíc přestal mládě a druhé vejce zahřívat, museli jsme mu obojí odebrat. V umělé líhni se pak zanedlouho druhé mládě vylíhlo a ke dvěma bráškům o pár dní později přibylo i vypadlé mládě ze ZOO ve Dvoře Králové. Všechna tři mláďata jsme později předali do Plzně k „hromadné celostátní adopci“ pod náhradní divoké rodiče v západočeském regionu, kde jsou pro adopci nejlepší podmínky. 

 

I nadále rosteme do stran, co se týče množství aktivit na ochranu přírody

Zatím všechny naše pobočky, které jsme přímo zakládali a snažíme se je podporovat nejen morálně, ale některé i finančně, materiálně, fyzickou pomocí a odborným poradenstvím a předáváním veškerého našeho know-how nejen, že stále ještě existují, ale už i ony začínají růst a rozšiřovat rozsah své práce pro přírodu. Ostatně není se asi čemu divit, neboť díky naší pomoci a podpoře se jim mnohé překážky daří překonávat podstatně lépe, než když by se v tom „plácali“ od začátku zcela sami. Ostatně posuďte sami pohledem na jejich weby či sociální sítě – např. zde:

www.csopArion.cz,

www.csopMorava.cz,

www.csopPardubice.cz,

www.PrazskaPastvina.cz

www.csopPodjestedi.cz

Novou lokalitou, kde jsme v letošním roce zahájili snahu zachránit nejcennější druhy před vymřením, je krajinářsky nádherné Radotínské údolí na okraji Prahy. Právě zde postupně zahajujeme projekt Pražská pastvina – první komunitní spolek pražských spásačů.

Další zachráněné či zachraňované lokality

Za jeden z největších úspěchů považujeme odvrácení definitivního zániku více jak 46 ha Kraje zářivých motýlů a Země čarodějných přástevníků v Motýlím království Vlčích vřesovišť, které se nalézá v bývalém vojenském prostoru Ralsko. Záchrana přišla v pověstnou vteřinu před dvanáctou – celou plochu už totiž nemilosrdně pohlcuje invaze severoamerické střemchy pozdní i zarůstání porosty borovic. Vzácné druhy motýlů, plazů, ptáků i rostlin Ralska zde právě vymírají a některé nejcitlivější už bohužel nedávno vymřely. Stále tu však zůstala celá řada dalších, pro které ještě pozdě není – např. kriticky ohrožená ptačí noha maličká. V roce 2016 jsme se zde spolu s naší pobočkou ČSOP Podještědí pustili do likvidace porostů invazivní střemchy, kosení a odklízení travní hmoty. Následně jsme dojednali, že zde kolegové ze spolku Jestřábník zajistili pastvu několika set ovcí a koz na většině nejdůležitějších ochranářských ploch. Snad už od přespříštího roku bude lokalita zajištěna celá a to dokonce tím nejdokonalejším způsobem – přirozenou celoroční pastvou „divokých koní“ a výhledově možná i zubrů či „praturů“.

Nejzachovalejší části bývalého vojenského prostoru Ralsko vypadají místy ještě pořád skvěle a kypí životem…

…ale hned o pár metrů vedle to je už bohužel často daleko smutnější pohled – Kraj zářivých motýlů pohlcuje invazivní severoamerický keř a nekompromisní zástupy borovic, které hubí většinu živého.

I další zcela nově zachraňované lokality leží na území Ralska. Jednak jde o cca 13 ha Zahrad královny Mateřídoušky z Polštářkova, následně cca 15 ha lokality Strážov a nakonec i několik km dlouhou střední část lokality Království Vlčích vřesovišť. Těší nás i výpůjční smlouva na více jak 10 ha úchvatných strání v Radiměři, které se pro změnu nalézají v Motýlím království Svitavské Karpaty. Díky velmi úzké spolupráci s naší olomouckou pobočkou Arion Olomouc se už celou řadu zdejších strání podařilo vyrvat z náletů, které je nemilosrdně pohlcovaly.  Stejně tak jsme spolu s Arion navázali úzkou spolupráci se správou CHKO Jeseníky, která nakonec vyvrcholila dohodou o spolupráci při ochraně nejcennějších partií Jeseníků – Petrových kamenů a Velké kotliny. Dokonce došlo k menší historické události, když jsme byli asi úplně prvními lidmi v ČR, kteří experimentálně používali (a nutno dodat, že s nebývalým úspěchem) lištovou sekačku a obracák nad horní hranicí lesa. A je vážně na čase. Jeseníky začíná pohlcovat expanze borůvek, což je sice asi dobré pro borůvkáře, ale už nikoli pro rostliny i živočichy, kteří nežijí a nerostou nikde jinde, než tady – tedy jesenické endemity.

Další novou lokalitou, kde jsme spolu s kolegy z Arionu Olomouc uzavřeli dohodu o spolupráci a rovnou se na ni pustili do práce je PR Růžová a komplex květnatých luk a strání v okolí
Štědrákovy Lhoty na Šumpersku
s výskytem vzácných motýlů.

Tak jsme se historicky poprvé prosekali z Jaroměře až na vrchol Jeseníků 

Pouštíme se i do spolupráce (a máme za sebou i první managementové zásahy) v národním parku Podyjí na Havranických vřesovištích. Zde se v úzké spolupráci pro změnu s naší jihomoravskou pobočkou ČSOP Morava likvidovali invazivní akáty a to navíc ještě formou vědeckého výzkumu, který by měl odhalit nejefektivnější metody boje s tímto agresivním invazivním druhem. Nově připravujeme také pomocné zásahy i v Českém středohoří, kde (zatím) cílíme na lokality Raná, Oblík a Milá. Rovněž jsme získali písemný souhlas na více jak 12,8 ha v Radotínském údolí v Českém krasu, kde jsme se už i letos pustili spolu s naší Pražskou pastvinou rovnou do práce. Díky získání souhlasu vlastníka se záchranou části Máslovické stráně severně od Prahy a přírody bývalého lomu ve Stříbrné Skalici v Posázaví se budeme moci co nevidět pustit do práce i zde.

Konečně se také postupně prokousáváme k jihočeským lokalitám včetně Šumavy, kde bychom rádi také založili naši jihočeskou pobočku, ale to se nám zatím nedaří. Aktuálně aktivně pečujeme či se jinak angažujeme v ochraně více jak 200 přírodovědně cenných lokalit, což už dávno nemá v České republice pro „lokální“ organizaci obdoby. Jak je tedy vidět, Velké Jaroměřsko pomalu ale jistě začíná pohlcovat celou Českou republiku. Kdo by si kdy před cca 15 lety tohle pomyslil. 

Doba je těžká, tak šetříme naše síly – díky těžké technice!

Díky velkému ochranářskému traktoru, který jsme loni pořídili díky zatím našemu největšímu ale také nejnáročnějšímu projektu, jsme mohli letos pořídit ještě další příslušenství – náhon, rotační sekačku a obracák. Vše už roky zoufale potřebujme pro naši práci. Revitalizaci zničených mokřadů a obnovu vodního režimu naší dnes už tak velmi zničené krajiny myslíme smrtelně vážně. Napravit škody na přírodě i na zničení schopnosti naší krajiny zadržovat vodu, za kterou je odpovědná armáda těžkých strojů, s jejichž využitím se posledních 70 let naše krajina odvodňovala, dnes už sotva zvládneme rýčem a lopatou. Traktor a bagr, se kterým už řadu měsíců obnovujeme mokřady, je pro nás proto zcela nepostradatelný.

Náš ochranářský traktor uvízlý přední nápravou v bahně během snahy o obnovu velkého mokřadu – jeho vyprošťováním náš osamělý potulný traktorista strávil několik hodin urputné práce.

Ale praxe nám ukazuje, že i když je efektivita naší práce při obnově mokřadů nesrovnatelná s dobou, kdy jsme obnovovali jen s pomocí rýče, tak to stále ještě není ono. Proto máme velkou radost, že se nám na podzim podařilo za zvýhodněnou cenu pořídit starý traktorový podvalník na 12 tun a díky němu pak i vzápětí opravdu prastarý, leč stále ještě plně funkční buldozer sovětské výroby až odkudsi z Altaje. A až teprve teď už je to ono! Tento první ochranářský buldozer v republice byl s největší pravděpodobností v minulosti hojně využíván k odvodňování Vysočiny, odkud jsme si jej přivezli. A proto je na čase, aby své ochranářské hříchy mládí začal zase napravovat. První zásahy už má za sebou a výsledky jsou famózní. Pokud jsme dosud před námi obrazně hrnuli tuny našich aktivit, tak teď už ty tuny hrneme doopravdy. Žáby, vážky, užovky i vodní ptáci se tak mají na co těšit.

Nejohroženější středoevropští motýli – zoufalý boj o jejich záchranu

I když to aktuálně už vypadá zcela marně, nechceme to ještě pořád vzdát a tvrdohlavě zkoušíme zvrátit zdánlivě nezvratné. Několikaletý boj o záchranu jihomoravských populací modráska ligrusového asi ale bohužel už vážně prohráváme. Naše snaha přišla pozdě a vrtochy počasí, v podobě extrémního předloňského loňského sucha a dvou předchozích velmi mírných zim dokonaly své, a zhatily i naše poslední naděje. Následkem sucha v roce 2015 totiž populace vičenců
– jediných živných rostlin pro tento druh kompletně zkolabovaly. A ani v roce 2016 se zatím nedokázaly pořádně zotavit, i když se jim snažíme maximálně pomáhat.                         Modrásek ligrusový s charakteristickým bílým pruhem v křídle

Vše teď ještě zkoušíme zvrátit založením menších vičencových políček, ale situaci komplikovalo pro změnu suché jaro 2016, kdy hodně vysetých vičenců zaschlo a to co nezaschlo, tak alespoň nevykvetlo – tento modrásek klade vajíčka pouze do květů. Ostatně stejný problém jsme zjistili i u východočeských hořečků, kdy v naší „veřejněprivátní“ rezervaci Hořečky u Velkého Vřešťova zcela zaschly jarním přísuškem stovky semenáčků těchto dnes už velmi vzácných rostlin. A to, co přežilo, dofrézovali invazivní plzáci španělští. Takže v letošním roce tam patrně žádné hořečky nepokvetou.

Párek okáče skalního

Ale zpět k motýlům. Předchozí mírné zimy pak úbytek denních motýlů způsobených letním suchem ještě více znásobily. Housenky vlivem přílišného zimního vlhka během zimování totiž mimořádně trpěly plísněmi, nebo problémy s trávením potravy. Výsledkem byl v roce 2016 katastrofický úbytek ještě přes pár lety běžných denních motýlů a to téměř po celé Evropě. Není divu, že druhy, které se už předtím zmítaly na samé hranici přežití, tyto hromadné motýlí trable dorazily. Na jižní Moravě se podařilo v roce 2016 najít posledního samce (Romeo?) a poslední samici (Julie?) modráska ligrusového. Bohužel to bude asi opravdická tragédie se vším všudy, protože to oba k sobě měli zhruba 30 kilometrů daleko. Což je pochopitelně pro ně zcela nepřekonatelná vzdálenost, nehledě na to že se nemají šanci ani najít a nehledě na genetickou degeneraci i když by se nám je podařilo spojit dohromady. Jako že se nám to stejně nepodařilo, i když jsme se o to snažili – přes intenzivní hledání jsme totiž na žádné z jeho posledních dvou jihomoravských lokalit už v roce 2016 nenašli ani jednoho – ty dva výše zmiňované motýly pozorovali letos zdejší amatérští fotografové přírody.

Jedno z mnoha políček, která jsme založili na posledních lokalitách výskytu modráska ligrusového na dvou jeho posledních jihomoravských lokalitách.

 

Plánovali jsme, že se v roce 2016 pokusíme získat několik jihomoravských samic do záchranného chovu, ale za této situace tedy nemáme vůbec nic než naději, že by se snad mohl ještě stát nějaký zázrak. Spíše to bude tak, že v letošním roce na jižní Moravě tento druh vyhyne. Bohužel však situace jinde není o mnoho lepší. Tento nádherný motýl vymřel už i na Slovensku, Maďarsku a poslední jedna až dvě populace snad ještě pořád přežívají v Rakousku. Jsou to (je to) tedy už poslední panonské populace. Protože se za tohoto stavu už logicky obáváme i o Rakouské populace, tak jsme letos neváhali, a rovnou se pustili i do mapování a výzkumu tohoto motýla v Rakousku, ve snaze zabránit jeho vyhynutí i zde. Zatím se nám jej však nepodařilo najít ani zde (ačkoli od našich rakouských kolegů známe přesné souřadnice). Nicméně od našich kolegů z Anglie, se kterými jsme ve spojení, jsme zjistili, že je zde v roce 2016 skupina Angličanů pozorovala. Nicméně stav lokalit není dobrý ani tady, a proto se chceme pokusit o jejich záchranu i zde. Ale při našem vytížení to nebude rozhodně nic jednoduchého, přece jen Rakousko je ještě více z ruky než Slovensko, kde už také několik let působíme.

Z časových důvodů se nám nepodařilo získat do pojistného a hlavně výzkumného (o biologii tohoto motýla spousta údajů zatím chybí) chovu ani modrásky ligrusové z jejich poslední populace v Čechách – tedy z Českého středohoří. Zde se zatím jejich poslední populace drží, ale obáváme se, že je možná už geneticky degenerovaná. To, zda tomu tak je doopravdy, by mohl odhalit právě jejich záchranný chov, případně molekulárně-genetický výzkum. Bohužel však ani v tomto případě zatím nemáme, co zkoumat. No, doufejme, že letos tedy budeme v tomto směru úspěšnější, ať už v Rakousku či v Čechách. Jediným pozitivem je, že jsme zjistili, že druh zatím stále ještě přežívá na posledních pár lokalitách v Německu, byť i zde rapidně mizí.

Náš přední specialista a jeden z nejlepších chovatelů denních motýlů ve střední Evropě Miloš Andres ve svém království s řadou vymírajících a kriticky ohrožených druhů motýlů.

Dalším druhem, který se pokoušíme zachránit před jeho vymřením ve střední Evropě je okáč skalní. Tedy druh, který vymřel v Polsku, na Slovensku, možná už i v Maďarsku, nezvěstný je už i v Rumunsku a kromě ČR ve střední Evropě přežívá už jen v Rakousku a Německu. V ČR zatím pořád ještě přežívá na jeho poslední lokalitě v Českém středohoří. Ale situace je už mimořádně vážná. Aktuálně máme už větší populaci v našem záchranném východočeském chovu, než jaká přežívá v přírodě. Co je však ještě horší, je genetická koroze celé populace, vlivem které už motýli kladou velké množství neplodných vajec, housenky se špatně líhnou a svlékají a dospělci mají různé genetické poruchy. Z výsadku několika tisíc vajíček původem z našeho záchranného chovu, který jsme v roce 2015 provedli na lokalitě, kde tento motýl před pár lety vyhynul, se v roce 2016 vylíhli pouze dva jedinci. I když je to pro nás určitá naděje, že záchrana námi zvoleným způsobem je snad ještě možná, přílišný důvod k optimismu zatím rozhodně nemáme.

Housenky tří vzácných druhů okáčů z našeho záchranného chovu. Vlevo okáč ovsový, kterého jsme ve východních Čechách zachránili za vteřinu dvanáct, dole vymírající okáč metlicový kterého pomáháme udržet v Praze, vpravo nahoře nejohroženější denní motýl České republiky – okáč skalní.

Proto jsme se v rámci celého týmu našich odborných poradců z celé ČR, ale i ze Slovenska a Rakouska nakonec rozhodli, že už není zbytí a je nutné poslední českou populaci prokřížit s motýly z jiné země. Tím bychom snad měli vyřešit jejich aktuální neplodnost. Volba, kde získat materiál pro genetické oživení, nakonec padla na Rakousko. Po složitém získání patřičných povolení pro odlov max. počtu 15 motýlů (abychom příliš velkým odběrem rakouskou populaci neohrozili) jsme se proto vypravili do severního Rakouska. Na lokalitě, kde se měla údajně nacházet nejpočetnější rakouská populace tvořená minimálně desítkami až stovkami jedinců, nás však čekal naprostý šok. Našli jsme zde posledních cca 15 zvířat! Na druhé rakouské lokalitě, kterou jsme navštívili o pár dní později, jich pak bylo ještě méně! Celkem 4 exempláře – byť jich zde patrně žije o něco víc, protože nám zde bohužel nepřálo počasí.

Jedna z mnoha dílčích částí záchranného chovu okáče skalního.

Nakonec jsme tedy po poradě s celým našim Česko – Rakouským týmem nejlepších entomologických odborníků rozhodli, že za tohoto stavu odebereme jen nejmenší nutnou část (celkem 7 exemplářů) pro založení rakouského záchranného chovu. A rovnou jsme se pustili i do zpracovávání středoevropského záchranného programu, protože za tohoto stavu už zdaleka nejde o osud tohoto motýla v ČR, ale v celé střední Evropě! Je dost možné, že tedy v letošním roce začneme odborně pečovat i o lokality v severním Rakousku. Protože se bohužel zdá, že už i osud rakouských populací dost leží v našich rukách. Nemáme z toho ani trochu radost a ani netušíme, zda jim z různých důvodů dokážeme vůbec ještě pomoci, ale chceme se o to alespoň pokusit.

Zároveň jsme se spojili s předními entomology v Německu. Ti jsou nadšení z toho, že umíme tyto velmi vzácné motýly chovat a rádi by využili našich zkušeností k záchraně rovněž vymírajících německých populací. Záchranný chov tohoto druhu je však nesmírně časově náročný a na to, abychom se snažili pomoci i německým populacím, zatím bohužel nemáme kapacity ani finance. Snažíme se proto naše zkušenosti předat chovatelům motýlů na východní Moravě a západním Slovensku, kteří by nám pak snad se záchrannými chovy mohli pomoci. Kolegové z Rakouska zatím pod tíhou okolností chystají velký Rakousko – Česko – Německo – Slovenský projekt, který by nám měl pomoci získat chybějící finanční prostředky nejen pro zajištění záchranných chovů tohoto druhu, jeho monitoring a výzkum, ale hlavně na odpovídající péči o lokality, kde dosud přežívá, protože to je zcela nejzásadnější věc.

Umísťování některých z celkem cca 4300 vajíček česko – rakouských kříženců okáče skalního z našeho záchranného chovu do lokality v Českém krasu, kde okáč skalní nedávno vymřel. Bude pokus o návrat tohoto druhu do Českého krasu úspěšný? Jestli máme alespoň nějakou šanci, zjistíme už letos!

Záchrana Zátoky nosatých opic na Borneu v Indonésii

Podařilo se nám konečně spustit alespoň provizorní web (www.ZatokaNosatychOpic.cz) projektu, jehož jsme dnes jedním z nejhlavnějších partnerů, a který se v rámci celé akční ochranářské skupiny JARO snažíme podporovat jak propagací, tak odbornou i fyzickou pomocí našich dobrovolníků a alespoň symbolicky i finančně. Jestliže činností záchranné stanice pomáháme stovkám obratlovců, praktickou péčí o cca 200 přírodovědně cenných lokalit, které dohromady tvoří na území ČR a Slovenska stovky hektarů statisícům obratlovců, tak záchrana zhruba 450 km čtverečných tropického lesa, spolu s dalšími mnoha kilometry mangrovů a navazujícího mořského pobřeží – navíc na jednom z míst s největší druhovou rozmanitostí na celém světě, může doslova zachránit miliony obratlovců ročně! A to nejen delfínů, medvědů, mořských krav, orangutanů, levhartů, mořských i říčních želv či třeba dráčků létavých. Ale i několik bornejských endemitů – tedy živočichů, které nežijí nikde jinde na světě. Patří k nim třeba právě i nosaté opice nebo bažanti bornejští.

Bohužel situace s financováním tohoto projektu, který pod českým vedením usiluje o záchranu tohoto unikátního území, začíná být zcela kritická. Měsíčně je totiž pro zdárné pokračování kampaně přímo v Indonésii potřeba získat částku alespoň 30 tisíc korun a v březnu se projekt dostane asi na své finanční dno. Intenzivně proto nyní hledáme sponzory a partnery, kteří by nám pomohli projekt ufinancovat do doby, než zajistíme jeho celkovou stabilizaci díky plánovaným příjmům z udržitelné ekoturistiky. Věříme, že 450 km mimořádně cenného a druhově bohatého pralesa, který (zatím) nebyl zničen hlavně právě díky lidem z České republiky, si naši podporu a pomoc zaslouží.

Kampaň proti palmovému oleji

Koalice proti palmovému oleji, jejíchž jsme zakládajícími členy, má za sebou další mimořádně úspěšný rok. Rozjetí kampaně v Polsku a na Slovensku se ukázalo jako velmi tvrdý oříšek.

Ani naše osobní jednání s některými nevládními organizacemi a dalšími partnery přímo na území Polska či Slovenska nepřinášela kýžené výsledky. Byť několika dílčích úspěchů jsme se přece jen dočkali. Nakonec se nám však na podzim podařilo najít první schopné lidi a kampaň proto začíná konečně pořádně ožívat i v těchto zemích.

Celý loňský rok byl ve stádiu příprav na přerod stávající „Československé“ koalice v mezinárodní koalici Palm Oil Watch International (www.PalmOilWatch.net), která má stejný cíl jako ta původní. Tedy koordinovat teď už celosvětový a celospolečenský odpor proti nešetrné produkci palmového oleje, bojkotem potravin s palmovým olejem donutit producenty a posléze i politiky k snížení poptávky po této komoditě a to včetně jeho použití v naftě. Tím zastavit nedozírné ničení tropických deštných lesů na třech kontinentech. Současně hledat vhodné alternativy. Jednak jako náhradu k průmyslovým způsobem produkovanému palmovému oleji, ale i v podobě trvale udržitelného využívání tropických lesů. Ať už rozvojem šetrné ekoturistiky, udržitelného lesnictví, či ohleduplné produkce potravin a dalších produktů, které se dají pěstovat v tropech bez nutnosti nevratného ničení deštných lesů.

jednání s některými nevládními organizacemi a dalšími partnery přímo na území Polska či Slovenska nepřinášela kýžené výsledky. Byť několika dílčích úspěchů jsme se přece jen dočkali. Nakonec se nám však na podzim podařilo najít první schopné lidi a kampaň proto začíná konečně pořádně ožívat i v těchto zemích.

Pokud bychom výrazně přispěli k urychlení tohoto palčivého problému, nejen množství jedinců, ale dokonce celých populací či druhů, kterým bychom tím pomohli, je nespočitatelný. Na rozdíl od jednoho zachráněného orla se nám však daleko hůře vysvětluje, že tohle je nesrovnatelně důležitější. Byť začínáme mít pocit, že to konečně začíná chápat čím dál více lidí a to je určitě moc dobrá zpráva!

Nezbývá než doufat, že pokud vytrváme, podaří se nám cíl na šetrné nakládání s přírodou i celou Planetou přece jen naplnit. Na každém z nás záleží, jak rychle se k tomuto cíli prokousáme a kolik toho přitom dokážeme ještě (ne)zničit. Díky všem, že v tom jedete s námi!

Za celou akční ochranářskou skupinu JARO David Číp

Napsat komentář