ZO ČSOP JARO Jaroměř

První pomoc zvířeti v nouzi

První pomoc a co učinit do doby, než bude pacient dopraven na záchrannou stanici

 

Nejdříve je třeba zjistit, zda zvíře naši pomoc opravdu potřebuje. Tedy pokud je to jasné a pacient je viditelně zraněný – je potřeba jej co nejrychleji odchytit (ideální, když odchyt zajistí sám nálezce). V případech, kdy si nejste jistí (zejména „opuštěná“ či „asi zraněná“ mláďata ptáků, která „nelétají“), nejprve volejte (603847189), než se pustíte do akce. Nepiště nám prosím emaily, ani na Facebook, protože nemůžeme být neustále online – zajišťujeme především chod stanice.
Mláďata ptáků – je ptáče opravdu opuštěné?

Ptáčat nalezených na místech, kde jim nehrozí žádné vážné ohrožení (les, zahrada, okraj pole, koruna stromu, hromada dřeva), si není třeba všímat (s výjimkou rorýsů a ptačích holátek). Pokud chcete mít jistotu, ukryjte se co nejdéle (alespoň 10 minut) od ptáčete a vyčkejte, zda ho rodiče opravdu krmí. Mláďata pěvců bývají v závislosti na počasí a denní době krmena v pravidelných intervalech (cca po 15-45 minutách). Za prudkých dešťů či odpoledních veder mohou být intervaly delší. Mláďata dravců jsou krmena ještě v delších intervalech, sovy krmí hlavně přes noc a zdržují se ještě asi 4-6 týdnů po vylétnutí z hnízda na větvích kolem hnízda a pískáním se dožadují potravy od rodičů.  Poštolky zase posedávají několik dní na římsách, parapetech a balkónech domů, než se odhodlají létat.

Kdy je potřeba akce?

Ptačí mláďata lidskou pomoc potřebují pouze tehdy, ocitnou-li se na rušné komunikaci nebo ohrožuje-li jejich život pes, kočka nebo malé děti. Takové mládě je vhodné opatrně odchytit do ruky a usadit na bezpečnější stanoviště poblíž místa nálezu. S mláďaty ptáků na rozdíl od mláďat savců může člověk manipulovat, protože riziko, že je rodiče opustí, v těchto případech nehrozí. Nejlépe je posadit ptáče na větev stromu, sloupek od plotu, hromadu dřeva,.. a to tak, aby u něho mohli rodiče pohodlně přistát. Na místo, kam ptáče umístíte, by nemělo příliš pražit slunce, či foukat vítr. První pokusy o létání jsou neobratné i u dravců a sov, a tak může mládě skončit na zemi. Mládě sovy (s výjimkou výra, který hnízdí na zemi) je dobré vysadit na nejbližší vhodný strom do výšky alespoň 2m, nejlépe na větev těsně ke kmeni stromu. Mládě poštolky by mělo být vysazeno na střechu domu či balkon alespoň ve 2. patře, možné je využít i strom. Ostatní dravce s výjimkou motáků, kteří hnízdí na zemi, také vysazujeme na stromy. Mláďata pěvců, holubů, hrdliček, šplhavců (strakapoud, žluna, datel – umístit na kmen, nikoli na větev) by měla být umístěna max. 25 m od místa nálezu. Mláďata dravců a sov do cca 50 m, výr velký do 150 m (nutné dát ho do ostružiní, pod padlý kmen,.. aby nebyl na otevřeném prostranství). Mláďata nekrmivých ptáků (kuře bažanta, koroptve nebo křepelky, kachně, house, mládě labutě, čejky, kulíka,..) nebývají obvykle osamocená. Ptačí rodiče s nimi v nebezpečí zůstávají (platí zejména pro labutě a krotší divoké kachny. Při náhlém vyrušení člověkem obvykle uletí (bažant, koroptev, husa) nebo předstírají zranění (kulík, sluka,..), aby tím odlákali predátory (i člověka) pryč od mláďat. Zdánlivě zraněný dospělec proto nemusí být důvodem k záchraně mláděte! Když nebezpečí pomine, tak se pro svá mláďata rodiče vrací. Ta se při vyplašení rodičů hbitě ukryjí v trávě a znehybní, aby byla co nejméně nápadná (dají se pak lehce přehlédnout a nechtěně zašlápnout). Při zjišťování, zda je či není mládě nekrmivého ptáka opuštěné, je třeba dobře zvážit všechny okolnosti.

Výše uvedený postup neplatí pro rorýse! Mláďata vypadlá z hnízda rodiče na zemi nekrmí a jsou proto odsouzená k smrti. Pokud takováto mláďata najdete, ihned volejte na nejbližší záchrannou stanici. 

Malý a velký rorýs

Jak typicky vylétlé mládě vypadá?

Mláďata pěvců jsou načepýřené kuličky, mnohdy se zbytky prachového peří s krátkými ocásky a s nápadnými žlutými koutky zobáku. Většinou nelétají vůbec nebo jen na krátké vzdálenosti. Mláďata dravců a sov mají hákovitě zahnutý zobák, mnohdy zatím jen prachové peří, „dospělácká“ obrysová pera bávají alespoň částečně skryta do drolících se kožních pouzder (tzv. toulce). Specifická jsou mláďata rorýsů. Jedná se o černě zbarvené ptáky s bílým hrdlem. Jsou velikosti vrabce, mají delší křídla a nápadně krátké nožičky zakončené silnými drápy. Zobák je zřetelně široký, hákovitě zahnutý. Holubi a hrdličky mají charakteristický, měkký, „gumový“ zobák. Nejprve jsou téměř holí, peří mají jen v kožních pyscích a ve zvláštně „vlasovité“ formě (žluté „chlupy“ dlouhé až 2 cm). Později se opeřují a začínají se podobat rodičům. Ostatní ptačí mláďata připomínají kuřata či kachňata (lysky, chřástalové, rackové, bažanti, bahňáci,.), nebo se alespoň vzdáleně podobají rodičům (čápi, šplhavci, ledňáčci,..)

Mladí kosáci, kteří právě opustili hnízdo. Pokud jim nehrozí žádné vážnější nebezpečí (zašlápnutí, rozjetí), není třeba je „zachraňovat“.

 

Poštolky v tomto věku (patrné zbytky prachového peří) opouští hnízdo a nechávají se krmit od rodičů poblíž svého rodiště. Pokud však mládě spadne na rušnou ulici, či třeba do světlíku panelového domu, může to být problém. Zejména kvůli strachu rodičů z provozu na ulici může začít mládě strádat hlady. Hrozí mu i další nebezpečí v podobě automobilů, psů, chodců apod. V těchto případech je nutné poštolku přijmout na ZS.

Ale na zahradě máme kočky!

Tato věta je jednou z nejčastějších, kterou slýcháme od lidí, kteří na zahradě nalezli ptáče, které se zrovna učí létat a je vyvedeno rodiči už mimo hnízdo. „Zahradní“ či dokonce toulavá domácí kočka je opravdu problém. Dokonce několikanásobně větší než si myslíme. Množství domácích koček v okolí lidských sídel překračuje přirozené množství divokých predátorů v některých lokalitách až o několik řádů. A zejména u ptáků jsou následky vskutku děsivé. Jen na území ČR lze odhadovat, že každoročně padne za oběť domácím kočkám až několik set tisíc divokých ptáků! Studie, která mapuje nejčastější příčiny úhynu ptáků na území Kanady odhaduje, že kočky mají v tomto státě na svědomí 196 milionů ptáků a tvoří ze 73 % nejčastější příčinu zabíjení ptáků ze strany „člověka“.

Klíčem k nápravě není řešení následků – tedy všechna ptáčata ohrožovaná kočkami odvézt do záchranných stanic, ale domácí kočky chovat doma, eventuálně vůbec pokud nemáme jistotu, že nejsme schopni zajistit její život tak, aby nebyla postrachem pro ptáky, ještěrky, slepýše, zajíce a plchy široko daleko. Opravdu není ani v ekonomických, ani v personálních silách žádné záchranné stanice u nás ani v zahraničí odchovat a připravit na návrat do divoké přírody stovky a tisíce ptačích mláďat, které kočky ohrožují.

Článek z časopisu Krása našeho domova, jaro/léto 2017, ročník XVII (59), str. 32

Doporučený postup:

1) ptačí mládě umístěte na místo, kam se kočka pokud možno nedostane (balkon, stříška garáže, altánu,…., zídka, socha, silnější větev stromu s hladkou kůrou, …)

2) pokud se jedná o vaši kočku – zavírejte ji doma a to alespoň po několik dní, kdy víte o tom, že někteří ptáci na Vaší zahradě zrovna vyvádějí mláďata. Optimálně po celé jarní a brzce letní období, nejlépe celoročně – zejména pokud se jedná o kočku, která prokazatelně ptáky loví.

3) pokud se jedná o sousedovu kočku – požadujte to samé

4) upravte zahradu tak, aby ptákům poskytovala dostatek ochrany před kočkami (hromady větví, popínavé rostliny a pod.).

Srnčata

Naleznete-li srnče, které tiše leží v trávě a není zjevně zraněné, nedotýkejte se ho (matka by ho opustila) a co nejrychleji od něj odejděte. Pokud však přesto k nějakému kontaktu již došlo, nemusí být vše ztraceno a savčí mládě může být za určitých okolností navráceno rodičům (potřete ho hlínou nebo jeho exkrementy). Jeho matka je nejspíš někde poblíž a se strachem Vás pozoruje. Opuštěné srnče se pozná podle toho, že zmateně pobíhá a hlasitě píská.

Odchyt zvířete

Pokud není proveden odchyt včas, pacient se může přemístit a není již možné mu pomoci. U ptáků je nejosvědčenějším způsobem odchyt do rukou (u dravců, sov a krkavcovitých použijte raději rukavice – či alespoň část oděvu jako je bunda, svetr,..). Při manipulaci s ptáky mající delší zobák – čápi, volavky, držte takového pacienta v dostatečné vzdálenosti od vašich očí, neboť by vám je mohl vážně poranit. Dalším nebezpečným ptákem je kormorán, naopak labutě se chytají dobře a nejsou příliš nebezpečné (pozor na hlavu před údery křídel).

Co dál?

Pacienta alespoň zběžně prohlédněte. Při silném krvácení je vhodné zastříkání rány tekutým obvazem (nejlépe Aureomycin nebo Akutol ve spreji). Následně umístíme pacienta do dostatečně prostorné papírové krabice, nejlépe vystlané starými novinami, bavlněným hadrem či senem. Důležité je zajistit teplo a ticho. Nezapomeňte dodržovat hygienu. Zvíře nepouštějte ke svým zvířatům ani dětem.

Tekutiny a potrava

Brodivým (např. čáp), datlovitým, dravcům a sovám můžete nabídnout libové maso (ne vepřové).  Hrabavým (např. bažant), vrubozobým (např. kachna, labuť), měkkozobým (např. holub) je vhodné nasypat zrní (nejlépe pšenici s mákem, prosem a ovesnými vločkami), či alespoň nadrobit housku. Jestliže je pacientem drobný pěvec, pak je rozhodující zjistit, jaký má zobák. Tenký zobák, který vypadá, jako malá pinzeta, mají ptáci hmyzožraví (např. červenka, rehek). Ti jsou schopni svévolně pozřít pouze hmyz, který by měl být živý a pohyblivý. Optimální je krmný hmyz (mouční červi, cvrčci), který je možno zakoupit v chovatelských potřebách. Často předkládané žížaly jsou schopni přijímat pouze drozdi a kosi. Jestliže je zobák tlustší, při pohledu z profilu nápadně kuželovitý, jedná se o zrnožravého ptáka (např. vrabec, pěnkava). Těm můžete nabídnout nejlépe směs zrní pro papoušky, nebo pro zimní přikrmování ptáků. Postačí však i samotná slunečnice nebo pšenice.  Ježkům předkládáme psí nebo kočičí konzervy a namočené granule, syrové i vařené maso, vajíčko, lipánek, tvaroh, případně piškoty (nesmí ale kravské mléko!). Stejně můžeme krmit i všechny naše šelmy. Při krmení netopýrů je nutné alespoň z počátku „rozehřátí“ krmit vymačkaným obsahem krmných červů. Zajícům a spárkaté zvěři předkládáme seno.

Zatoulaný pes, kočka či papoušek?

Z hlediska zákona jsou domácí zvířata posuzována jako věc. Navzdory tomu, že jde o živá zvířata, je nutno mít tento fakt na zřeteli, protože je v podobných případech důležitý. V případě, že jde o zvířata prokazatelně toulavá (pes, kočka, papoušek, pštros, lama, králík,..) je nutné nejprve zjistit, na území kterého katastru se zvíře našlo a následně ihned kontaktovat starostu (případně městskou policii).
Než ale začnete cokoli konat, mělo by to být vždy nejprve po dohodě s nimi! V opačném případě se Vám to může vymstít (např. když po cestě k veterináři zvíře uhyne, může se následně majitel soudit).

Pokud patříte mezi majitele ztracených papoušků, podívejte se do on-line databáze „uprchlíků“

Pro opuštěné kočky: Kočičí naděje, Další šance

Dospělci – kdy potřebuje zvíře pomoci?
  • Je-li zraněné nebo nemocné (krvácí, třese se, zvrací, má průjem, je apatické a nevšímá si okolí nebo se nepřirozeně pohybuje)
  • Je-li podchlazené nebo promoklé
  • Bylo-li napadeno psem či kočkou
  • Je-li silně napadeno parazity
  • Pokud vniklo do uzavřeného prostoru (výkopu, bazénu,..) a nemůže najít cestu ven
  • Je-li znečištěné ropnými produkty
  • Má-li na sobě či  v sobě zachycené cizí těleso (rybářský háček, provázek, broky)
Netopýři

Vypadlé mládě netopýra je možné vrátit zpět pouze za předpokladu, že bezpečně víme, odkud přesně vypadlo. Manipulace s ním netopýrům až zase tak zásadně nevadí, dorozumívají se hlavně hlasem. K zimování potřebují úkryty se stálou teplotou, která se pohybuje podle druhu v rozmezí od 2-10°C, a s vysokou relativní vlhkostí. V rozmezí těchto teplot mají netopýři vhodné podmínky pro zimní spánek (hibernaci), při kterém maximálně zpomalí svůj metabolismus a v hlubokém spánku přečkají období bez zdroje potravy. Pokud teplota v úkrytu stoupne v důsledku velkého venkovního oteplení nebo proudem teplého vzduchu z větraných vytopených místností, musí netopýři zaměnit úkryt za chladnější, aby mohli pokračovat v zimním spánku. Podobně v okamžiku, kdy by netopýr v úkrytu zmrznul, zafungují mechanismy, které ho probudí a netopýr přeletí do teplejšího zimoviště. Když je zima příliš tvrdá, tak mohou někteří netopýři zjistit, že si vybrali ke svému zimnímu spánku nevhodné místo. Zoufale hledají vhodnější zimní úkryt a často se stane, že teplý vzduch proudící otevřenou ventilačkou je vláká do pasti – vlétnou do bytu a nemohou nalézt cestu ven. Takové netopýry je třeba co nejdříve předat odborníkům ze záchranných stanic. V žádném případě není možné je vypustit ven, pokud dlouhodobě mrzne. Jako hmyzožravci nemají venku žádnou potravu, a i když odlétnou, svoje energetické zásoby rychle spotřebují a hynou vysílením. Velmi často jde o netopýry pestré, které mají černý čenich a uši, hnědý kožíšek se stříbřitým melírem a při manipulaci obvykle hlasitě vřeští (jedná se o obranu, snaží se vypadat hrozivě), nebo o netopýry rezavé, kteří jsou velcí cca 6 cm a kožíšek mají jednobarevně hnědorezavý.

Když v zimě netopýr vlétne do bytu nebo kanceláře

Na netopýra sahejte výhradně přes hadr nebo v kožené rukavici. Vezměte papírovou krabici, dejte do ní kus zmuchlaného toaletního papíru a netopýra nejlépe s pomocí hadru odchytněte a vložte do krabice. Netopýra chytnete tak, že přes něj lehce přehodíte hadr (i přes hlavu) a jemně ho uchopíte i s hadrem a vložíte do krabice. Do krabice mu dejte také malinkou mističku s vodou, např. víčko od pet lahve. Krabici přiklopte víkem, aby nezůstala žádná štěrbina (netopýr se protáhne škvírou užší než 1 cm, proto je lepší ji zcela zalepit izolepou) a nechat jen malé otvory na dýchání. Zásadně nedáváme netopýra do klece či krabiček s pletivem, kde by si mohl nevyléčitelně poranit křídla. Krabici s poraněným živočichem umístěte na klidné místo do pokojové teploty. Netopýry v Hradci Králové je žádoucí řešit ve spolupráci s Josefem Hotovým z Muzea Východních Čech v Hradci Králové (mobil 773 647 766 příliš nepoužívá, lépe je ho dohnat na pevné lince přes vrátnici 495 514 624). Ideální je, když ho po domluvě s panem Hotovým nálezci netopýra dopraví přímo jemu do muzea (Přírodovědné oddělení muzea sídlí v Gajerových kasárnách vedle Magistrátu města HK). Stejně tak je žádoucí s ním konzultovat problémy při soužití netopýrů s lidmi v našem regionu (zateplování budov s netopýry, nevhodně umístěné kolonie,…).

Veverky, kuny a ježci

Vychovávají svá mláďata v hnízdě. Pokud jsou nalezena malá, ještě nevidomá mimo hnízdo, potřebují lidskou pomoc. Jejich hnízdo bylo pravděpodobně zničeno. U veverek se také někdy stává, že mládě upadne matce, když jej stěhuje do jiného hnízda (veverky občas stěhují svá mláďata do jiného hnízda, aby se vyhnuly blechám). Pokud na zahradě či v lese naleznete hnízdo s mláďaty ježků nebo kun, nedotýkejte se jich a hnízdo co nejrychleji opusťte. Pokud však přesto k nějakému kontaktu již došlo, nemusí být vše ztraceno a savčí mládě může být za určitých okolností navráceno rodičům. Přestože u mláďat není jejich matka, určitě je nablízku a k mláďatům se po vašem odchodu vrátí. Mláďata veverek, kun a ježků potřebují pomoc pouze tehdy, pokud bylo jejich hnízdo zničeno, pokud jsou zraněná nebo pokud jejich matka uhynula. Opuštěné mládě ježka, kuny nebo veverky se pozná podle toho, že píská nebo vřeští a leze mimo hnízdo.

Ježci – kdy potřebují pomoc?
  • Je-li zraněn nebo nemocný. Zraněný či nemocný ježek se obtížně pohybuje, je malátný, při dotyku rukou nenaježí bodliny, nestočí se do klubíčka.
  • Je-li ježek aktivní během dne, znamená to, že je nemocný nebo zraněný, vyhládlý nebo slepý (není schopen rozlišit den a noc), nebo nemá vhodný úkryt.
  • Je-li nalezen venku během zimy. Nepříznivé zimní období přežívají ježci v zimním spánku – hibernaci.
  • Pokud je ježek aktivní během zimy, došly mu nejspíš energetické zásoby nutné pro hibernaci.
  • Je-li zachycen v síti či lapen v jiné pasti. Ježek se může zamotat do různých typů sítí, může se zachytit v plotě či spadnout do jímky, kanálu, zahradního jezírka či bazénu.
  • Jedná-li se o osiřelé mládě. Může se stát, že ježčí miminka osiří, když jejich matka zahyne. Tato mláďata o hmotnosti 30 – 50 g potřebují okamžitou pomoc. Je však třeba důkladně prověřit, že mláďata jsou opravdu osiřelá. Ježčí samice svá mláďata často opouští i na delší dobu, když se vydává hledat potravu. Je třeba vyčkat minimálně 3 hodiny, než se mláďata odeberou.
„Záchrana“ ježků v praxi

Ježek patří k pozoruhodným, roztomilým, sympatickým a obecně oblíbeným živočichům. Není proto s podivem, že se myšlenka na záchranu ježků formou záchrany mláďat rychle ujala a získala podporu nejširší veřejnosti. Výsledkem je, že záchranné stanice pro zraněné a handicapované živočichy bývají na podzim zavalené ježky. Náklady na jejich ubytování, krmení, ošetřování, léčení a zimování rostou do astronomických částek, což vzhledem k finančně zcela zoufalé situaci většiny záchranných stanic začíná nejednomu zařízení činit zásadní existenční potíže.

Nepřibývají, nadále mizí?

Celá naše společnost se bohužel soustředila při své snaze o záchranu ježků v zemích českých a moravských pouze na výše uvedený způsob záchrany. Slovutní i profesionální zoologové a renomovaná vědecká pracoviště se ježky příliš nezabývají (i když ubývají, tak přece jen na vymření zatím ještě naštěstí nejsou, proto je logické, že přednost mají druhy o hodně vzácnější jako je třeba sysel, polní křeček, nebo netopýři,..). Zbývající odborníci, kterým nejsou ježci lhostejní, asi nestíhají přemýšlet, protože zaníceně pobíhají mezi vážením ježků, jejich odčervováním, čištěním ubikací a mícháním vařené rýže s kočičí konzervou. Po letech se totiž zdá, že vynaložené úsilí nepřináší kýžené ovoce a ježci navzdory nezměrným snahám o umělý „odchov“ v zajetí nadále z krajiny pozvolna mizí. Zavaleni ošetřovatelskými starostmi ochránci přírody zapomněli na základní pravidlo. Nemá smysl pokoušet se o návrat některého druhu do té doby, dokud se nepodaří eliminovat hlavní příčiny poklesu stavů ve volné přírodě.

Co vlastně ježky nejvíce ohrožuje?

Seriózní a vědeckými metodami zjištěná data z České republiky chybí, opřít se tak můžeme snad jen o výzkumy, které proběhly v Anglii nebo ve Švédsku a zkušenosti některých našich terénních zoologů a pracovníků záchranných stanic.

Zkušenosti ze zahraničí

Angličané zjistili, že stavy ježků ve volné přírodě kromě automobilové dopravy nejvíce snižují predátoři, zejména jezevci. Švédové na základě dlouhodobějšího sledování přišli na to, že množství ježků v přírodě závisí zejména na zdroji potravy, možností zimních úkrytů, zimním klimatu a méně závislostí na vlastní početnosti populace. Z tohoto důvodu je tedy zcela zřejmé, že cesta ke skutečné ježčí pomoci vede přes změnu prostředí (potravní nabídka, úkryty před chladem, predátoři), nikoli přes umělý odchov.

Terénní zkušenosti z Jaroměře

Naše krajina před sto lety byla jiná než dnes. Pokud chceme mít představu, jak to tu zhruba vypadalo, je nutné vyrazit do některých částí Slovenska, či lépe třeba na Ukrajinu. Naše leckterá regionální muzea jsou plná muzejních sbírek živočichů a rostlin, které jsou dnes již zcela vyhubené, nebo alespoň nesmírně vzácné. O to více nám smutně vypovídají o tom, že druhová bohatost rostlin a hmyzu byla nesrovnatelná s dnešní. Z této bohatosti pochopitelně úměrně těžili obratlovci, mezi nimi i náš milý ježek. První rána pro ježky přišla s kolektivizací a intenzifikací zemědělské výroby. Počty bezobratlých živočichů rapidně klesly, potravní základna ježka se zhroutila. Voňavé meze s mozaikou travnatých ploch, keřů, remízků i alejí, plné přirozených ježčích zimovišť zmizely pod pluhy traktorů a pásáků, listnaté lesy a rozvolněné lesní lemy, stejně jako někdejší pastviny byly zalesněny. Jak? Nesrovnatelně biologicky chudšími jehličnatými monokulturami, drobné opuštěné kamenolomy, pískovny a hliniště zavezeny komunálním odpadem a spolu s drobnými políčky a loukami přeměněny na rozlehlé kukuřičné, řepkové a obilné lány zasypávané a zalívané chemikáliemi. Druhou ježčí ránou byl rozvoj automobilové dopravy, jejíž neblahé důsledky jsou každému „civilizovanému“ člověku důvěrně známy. Třetí rána přišla teprve nedávno, skoro stejně bez povšimnutí široké veřejnosti, tak jako rány předešlé. Posledními ucházejícími ježčími útočišti byly vesnické i městské zahrady, případně městské parky. Pásáky a traktory zde neprojely, chemické koktejly nedotekly a nedoprášily. Spolu s ježky zde měla celá řada dalších druhů planých rostlin a divokých živočichů, kteří zde nalézali dostatek potravy, úkrytů i zimovišť. Avšak i tomu začíná být dnes již konec, a proto by tato třetí rána mohla být na mnoha místech nejen pro ježky osudnou.

Seznamy vyhubených živočichů a rostlin jsou skutečně dlouhé, a proto dnes není pochyb, že mohou být ještě delší. A do toho všeho pak přijde hrstka nadšenců, kteří posbírají přeživší ježčí omladinu, přes zimu se o ni starají, aby každé jaro řešili stále palčivější otázku kam s nimi???!!! Kam s nimi, aby je nezplacatěl první projíždějící automobil, aby je nerozšmelcovala polní a zahradní technika, aby se neotrávili otrávenými slimáky, aby se neutopili v zahradních bazénech, neuvízli v nezabezpečených výkopech. A hlavně, aby měli co na zub, kam se ukrýt, kde odchovat mláďata a kde dobře přezimovat. Pečlivě pěstěné, krátce střižené trávníky jsou téměř sterilní, ježci si na nich nenaleznou potravu, hromady dřeva, slámy, sena, listí, stodoly, kůlny, kurníky, králíkárny, zkrátka vše, co dříve bývalo nedílnou součástí většiny zahrad – zmizely, a s nimi i místa, kde se mohou ježci ukrývat, vyvádět mláďata a zimovat. Ať má zahradní bazén výhody jakékoli, nic naplat, zimovat bych v něm vážně nechtěl!

Zamotaní, přiškrcení, přidušení, přiotrávení a upálení

Již jsme viděli mnoho zoufalých ježčích zimovišť a míst, kde se snaží odchovat svá mláďata, ať už šlo o autoplachtu politou vyjetým olejem, pohozenou hromadu silonových provázků, které měla ježčata zamotané a zařezané do nohou, nebo třeba bednu s „uskladněnými“ skleněnými střepy a chemikáliemi. Rovněž jedinci radující se z přirozeně vypadajících zimovišť se neradují příliš dlouho. To když jim střecha nad hlavou v podobě hromady větvoví vzplane nad bodlinami (nezřídka i s nimi) během pálení čarodějnic.

Jak z toho ven?

I ochránci přírody jsou jen lidé, a lidé mají často tu vlastnost, že se někdy mýlí. Je však důležité nebát se na své chyby poukázat, přiznat si je, poučit se z nich a začít je napravovat. Na základě současného stavu poznání se proto domníváme, že v případě ježků a lidské péče se začalo ze špatného konce. Umělý odchov by měl být až tou poslední snahou ve snaze udržet ježky v naší přírodě a přednost by tak zcela určitě měla mít řešení, která považujeme za daleko správnější a efektivnější. Proto všem potenciálním zájemcům o záchranu ježků, kteří to však s nimi myslí opravdu vážně, doporučujeme následující:

  1. Vytvořme na našich zahradách prostředí, které bude pro ježky co nejatraktivnější:
    1. zbudujeme ježčí zimoviště – postačí dostatečně velká (alespoň jeden m3 veliká hromada dřeva, slámy, sena či jiného organického materiálu, vhodné je zbudovat i přímo speciální ježčí zimoviště).
    2. vytvoříme dočasné i trvalejší úkryty jako jsou hromady větších kamenů, vysazení několika hustších keřů (nejlépe listnatých), ponechání vysoké trávy někde v koutku zahrady,…
    3. zvýšíme potravní základnu našich zahrad, tj. zejména nahradíme alespoň část opečovávaných trávníků za „obyčejnou“ kopretinovou louku posečenou jednou až dvakrát za rok, ponecháme dostatečné množství „mrtvého“ dřeva v zahradě, vysadíme nektaronosné a bobulonosné byliny a dřeviny (s výjimkou druhů invazních), umožňují-li to podmínky pak i vytvoříme zahradní jezírka a mokřady, případně alespoň můžeme ježčí rodiny uměle přikrmovat přímo na zahradě.
    4. vyloučíme používání pesticidů v zahradě (zejména granule na slimáky).
    5. zabezpečíme pro ježky nebezpečná místa (výkopy, nádrže s kolmými stěnami, odpadkoviště,…).
  1. Budeme podporovat ekologické zemědělství (např. během nákupu budeme preferovat tzv. biopotraviny před potravinami konvenčními).
  1. V případě potřeby zajistíme péči pro ježky potřebující akutní pomoc např. uvědoměním nejbližší záchranné stanice (samice s mláďaty z hnízd ohrožených stavebními či jinými úpravami, jedinci zjevně nemocní, vysílení, zranění či bez řádných zimovišť (např. nalezení vysílení na sněhu).
  1. Formou ochranných plůtků zabezpečíme ve spolupráci s provozovateli komunikace alespoň ta místa, kde dochází ke střetům automobilů s ježky nejčastěji (přechod mezi okrajem obce a okolní krajinou).
  1. Informujeme o výše uvedených skutečnostech své přátele a známé, případně celostátní i regionální sdělovací prostředky. Pakliže se nám podaří všechny tyto body zvládnout a stavy ježků budou i nadále klesat, pak teprve přijde ta pravá chvíle na záchranu ježčích mláďat. Ovšem pouze za předpokladu, že bude proveden seriózní vědecký výzkum o přirozené mortalitě různě starých a „vykrmených“ ježčích mláďat (naše praktické zkušenosti totiž ukazují, že v případě zajištění vhodného zimoviště jsou přirozeným způsobem schopni zazimovat a zimu zdárně přečkat i jedinci, kteří by podle momentálně obecně a celorepublikově uznávaných tabulek neměli ani tu nejmenší šanci). Osobně se však domnívám, že ani to potom už nebude potřeba. Jestliže se totiž doposud dokázali ježci vzdorovat svoji existencí proti tak velkému množství negativních faktorů, jako druh se ježek dokáže po jejich byť i jen částečné eliminaci vypořádat velice snadno (platí pak i o zimní mortalitě a mortalitě slabých a nemocných jedinců).