Rzy – údolí Olešenky, mokřadní louka Ňufova Malá Vachta

Človíčku zastav se,

alespoň na chvíli,

hleď na příběh,

jak mravenci se zmýlili.

Jak housenky přelstily mravence Mirečka

Bylo, nebylo…. jednoho krásného červencového dne uložil Motýl Matěj s něhou a láskou několik svých úhledných vajíček na květní hlávku léčivé luční květiny kominíčku. Netrvalo dlouho, skořápky pukly a na svět se vykulila roztomilá motýlí mláďátka – housenky malinkaté jako špendlíkové hlavičky. A hned jak se rozkoukaly, pustily se s chutí do jídla, až bylo chroustání nenasytných tlamiček slyšet i v noře tety krtonožky. Rostly jako z vody a tloustly tak, až si musely opatřit větší košilky. Když za větší vyměnily třetí košilku, byly tak tlusté, že se na kymácivé hlávce kominíčku neudržely. S velkým žuchnutím spadly na zem. To bylo nadělení!

„Co budeme teď chudinky dělat?“ ptala se nešťastně první housenka. „Takto nepřipravené, nenalíčené, nenastrojené a nenavoněné jsme vpadly do společnosti,“ lamentovala druhá. Byly tak nešťastné, až začaly srdceryvně plakat. Vtom jedna housenka zakopla o lahvičku voňavky, kterou u pařezu po velkém pryskyřníku zapomněli mravenčí kluci. „Jéjej, holky, něco jsem našla!“ vykřikla. Ostatní housenky zvědavě přilezly blíž. „Co to je?“ ptala se první. „Čichám, čichám, smrdí to jako mravenčí voňavka,“ ofrňuje se druhá. „Hm, tak ta nám je platná jako škebli krém na opalování,“ přikyvuje třetí. Z rozjímání nad voňavkou je vyrušil šramot z petrklíčového mlází. Byl to mravenec Mireček, který slídil po něčem na zub. „Bacha holky!“ vykřikla první housenka. „Musíme se schovat, nebo si z nás udělá večeři,“ halekala druhá. „Honem tady pod devětsilový list!“ dirigovala třetí. „Tam se nevejdeme. Jsme moc tlusté!“ hystericky ječela první. „V mraveništi si mě opečou jako párek,“ naříkala druhá. „Co teď??!“ vzlykala třetí. Už, už se daly znovu do pláče, když první housenka dostala spásný nápad: „Honem, pojďte sem, mravenci přece špatně vidí!“ volala. Popadla voňavku zapomenutou mravenčími kluky a sebe a své kamarádky rychle navoněla. Než se housenky vzpamatovali, byl mravenec u nich. Chudinky ani nedutaly a úplně ztuhly strachy.

„Čichám – čichám mravenčinu!“ povídá si Mireček. „Ale ať koukám, jak koukám, kamaráda z mraveniště nevidím, leda že by … BÁC!“ a mravenec narazil do první housenky. „Mordy, hadry, jehličí, do čeho jsem to vrazil?! Vypadá to jako buřt a přitom to voní jako já.“ Mireček notnou chvíli přemýšlel, co by to mohlo být. „No jasně, to se nám sem nějakým způsobem zatoulaly mravenčí kukly! Honem s nimi do bezpečí“. Popadl první housenku a utíkal s ní domů. A už z dálky volal: „Kamarádi rychle, našel jsem naše kukly, musíme je zachránit.“ Housenky se tiše pohihňávaly, jak mravence přelstily a jak si na poslední chvíli zachránily obézní životy. Dávaly si pozor, aby se nijak neprozradily a nakonec se v mraveništi i zakuklily.

Jak to všechno dopadlo?

Teplé červnové paprsky ohřály mraveniště. Z každé kukly se začal soukat překrásný motýl. Ihned jak trochu narovnal zmačkaná křídla, rychle utíkal nejkratší cestou z temného mraveniště pryč za sluníčkem. Než se mravenci vzpamatovali, byla většina motýlů venku. Jen jeden opozdilec se nedokázal dostat včas a mravenci si na něm pochutnali. To již ale jejich šťastnější kamarádi roztáhli křídla a vesele poletují nad voňavou loukou.

Od té doby vždy, když modrásek bahenní naklade vajíčka na květ kominíčku, přiloží k nim i mravenčí voňavku, aby se mohly tlusté housenky každý rok schovat v mraveništi.

 Rozluštění na závěr

Celý příběh se na této louce skutečně každoročně odehrává. Kominíček je lidový název pro rostlinu krvavec toten, motýl se jmenuje modrásek bahenní, a mravenec má jméno Myrmica rubra. Jen mravenčí voňavku (tzv. odborně nazývanou feronom) housenky nemusí hledat pod květy kominíčku, ale dokáží ho vyprodukovat přímo ve svém těle.