Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

David Číp otevřeně k (ne)zachraňování čápat na hnízdech

Poslední roky jsou čím dál populárnější kamery umisťované do okolí hnízd volně žijících ptáků – zejména čápů, dravců, ale třeba i sýkor apod. Veřejnost, která živé videopřenosy sleduje, však většinou nebývá připravena na to, co díky kamerám uvidí. Zejména proto, že odtržení člověka od přírody, tedy i reality života v přírodě, je bohužel čím dál větší. Lidé dnes většinou nejsou připraveni na to, že na online přenosech neuvidí zidealizovaný a polidštěný „rodinný život roztomilých ptáčků v hnízdečku lásky, které bylo vystavěno v lůnu láskyplné a všeobjímající a všemilující Matky Přírody“. 

Příroda je prostě tvrdá…

Při online sledování mohou diváci spatřit z našeho pohledu drsnou a tvrdou realitu boje o přežití mezi přírodními živly, vidět krev, vnitřnosti a smrt doslova v přímém přenosu, „nespravedlivý“ boj predátora se svojí kořistí, kterou nezřídka mohou trýznit. Ostatně mnozí to mohou vidět doma, kdy si kočka domácí „hraje“ s myší a trápí ji. Nebo mohou dokonce pozorovat bratrovražedný souboj  sourozenců na život a na smrt (např. u orla skalního vždy jedno mládě samo zabíjí to druhé, později vylíhlé a zcela zdravé, a to už od nepaměti). Ke shlédnutí je i zabíjení a někdy až trýznění potomků ze strany jejich vlastních rodičů – např. u čápů bílých i černých, a nejen u nich. Také někteří dravci své vlastní mládě sami zabijí a naporcují jej zbývajícím mláďatům, které si na sourozenci vzápětí pochutnají (https://www.youtube.com/…KjA), případně své mládě sežere přímo jeden z rodičů. 

Zkrátka obecně je ke spatření utrpení jednotlivců, které se na této planetě děje už stovky milionů let. Příroda má prostě svá vlastní pravidla, není to jakási mírumilovná stará elegantní dáma s přírodní biokosmetikou ve vlasech, ale nezřídka (z lidského pohledu) krutá a bezcitná bestie, a to ať se nám to líbí nebo ne. A naše společenská měřítka a přístupy pro ni opravdu neplatí. 

Nedívejte se na to, pokud s tím máme problém!

Zásadní rada pro všechny, kteří citově nesnesou pohled na nezřídka drsný a krutý život v přírodě proto zní – nesledujte videopřenosy z ptačích hnízd, není to nic pro vaši přecitlivělou osobnost! Tak, jako se nedíváte na horory nebo drsné válečné filmy, když se pak v noci bojíte sami, nekoukejte ani na videopřenosy z přírody, pokud s nimi máte podobný problém.

Kdy (ne)zasahovat do dění v přírodě a proč?

Obecné pravidlo, na kterém panuje všeobecná odborná shoda, je, že se v naprosté většině případů do hnízdění ptáků nezasahuje vůbec, a pokud přece, pak pouze ve zcela ojedinělých případech. Nezasahování je zdánlivě kruté vůči jedinci, ale zasahování může být kruté vůči celé populaci.  Už jen tím, že uměle pomůžeme přežít jedincům, kteří podle „zákonů přírody“ neměli přežít. A jejich pro další generaci ptáků „nevhodné geny“ slabých, nemocných nebo jinak defektních jedinců rozšíříme našim dobře míněným zásahem dál do celé  populace. Ve výsledku se pak bude stejný problém v daleko větší míře vyskytovat v budoucnu i v dalších hnízdech, což bude nejen znamenat utrpení většího množství jednotlivců, ale může to dokonce znamenat ohrožení celé populace nebo dokonce celého druhu. Pokud např. budeme uměle zachraňovat mláďata od ptačích rodičů která postavila hnízda natolik špatně, že jsou za deště plná vody, tak v dalších generacích bude těchto ptáků ještě více a ještě více mláďat pak uhyne z této příčiny – protože v přírodě prostě občas pořádně zaprší a alespoń někteří ptáci se s tím prostě musejí v rámci přežití celého druhu umět vypořádat nebo se to alespoň na základě svých chyb naučit dělat lépe. A to i za cenu že jejich první hnízdění budou neúspěšná a jejich mláďata za jejich chyby zaplatí životy.

Dalším problémem je, že dobře míněnými zásahy je nezřídka možné udělat více škody než užitku. Malá mláďata mohou po zásahu prochladnout, než se k nim vyrušení rodiče vrátí (někdy o tom rozhoduje doslova každá minuta, zvláště za špatného počasí). Pokud jsou vlivem silných dešťů mláďata mokrá, ale současně stále zahřívaná rodiči, dokáží tuto situaci přežít (nebo alespoň některá z mláďat). Jestliže se budeme snažit mláďata vysušit hadry a do hnízda jim donést suchou výstelku, ale současně bude trvat dlouho, než se k nim zásahem vyrušení rodiče navrátí (třeba i proto že se člověkem dodané výstelky bojí), nemusí tento zásah přežít vůbec žádné. Podobné komplikace mohou být také s příliš velkými mláďaty,  která mohou v obranné reakci vyskákat z hnízd předčasně. Snaha o záchranu jednoho velkého mláděte zamotaného do vlasce může nakonec dopadnout tak, že všechna mláďata z hnízda předčasně vyskáčí a nakonec i v tomto případě nemusí pak přežít vůbec žádné. Zkrátka všechny tyto faktory musí posuzovat odborníci a nikoli laici. 

Existují zde i nemalé legislativní překážky. Zákony na ochranu přírody je zakázáno jakkoliv zasahovat do přirozeného vývoje zejména zvláště chráněných druhů živočichů. Tak jako není možné zničit hnízdo čápa bez patřičné výjimky ze zákona na ochranu přírody a krajiny, nemůže bez příslušných posvěcení  úřadů nikdo zasahovat ani do hnízdění těchto druhů. Mj. právě i proto, že i dobře míněný zásah může nakonec napáchat více škod než užitku a ještě více ohrozit další zvláště chráněné jedince. V řadě případů proto do hnízdění nemohou příliš vstupovat ani záchranné stanice pro zraněné živočichy, které se za jiných okolností o zvláště chráněné jedince starat mohou a jsou kvůli tomu zřizovány. 

Existují výjimky? A pokud ano – tak jaké?

Ve vzácných a specifických případech lze případný lidský zásah z odborného hlediska akceptovat. A to zejména tam, kde do hnízdění ptáků výrazně zasáhl člověk. Např. tím, že jeden z rodičů uhynul následkem kolize s vodiči elektrické energie, automobilem, nebo se mláďata zamotala do odpadků (např. vlasců nebo provázků) donesených rodiči na hnízdo. Rozhodnutí, kdy pomáhat, záleží vždy na místně příslušné záchranné stanici pro zraněné živočichy z Národní sítě záchranných stanic, která jako jediná k zásahům má patřičné výjimky ze zákonů na ochranu přírody (tyto výjimky naopak nemají ani hasiči, policisté, myslivci a už vůbec ne široká veřejnost), potřebné akreditace a odbornost. S tím že dokonce i mezi odborníky není někdy zcela jednotný názor, zda i v těchto zdánlivě jasných případech, kdy by člověk měl pomoci, není snaha o zachraňování jen pouze cestou do pekel dlážděnou dobrými úmysly. Např. proto, že ti ptačí rodiče, kteří sbírají nejvíce lidských odpadků na stavbu hnízd, by své geny dále přenášet dále neměli. Na rozdíl od rodičů, kteří se těmto materiálům sami od sebe vyhýbají a používají pouze „bezpečné přírodní“ materiály. Evoluce totiž běží nezřídka rychleji, než si většina laické veřejnosti dokáže představit, a to právě díky zdánlivé krutosti a nemilosrdnosti, kdy se za každou „chybu“ platí vlastním životem. 

Současně nám však realita v praxi ukazuje že rozhodnutí, kdy (ne)zasahovat mohou být velice těžká i pro zkušené pracovníky záchranných stanic a další odborníky. Pokud např. u čápa bílého dojde k úhynu jednoho z rodičů v průběhu hnízdění, je velmi pravděpodobné že se tak stalo nejspíše vlivem člověka. Nejčastější příčinou úhynu totiž bývá většinou smrtelný úraz čápa na sloupu elektrického vedení, otrava (např. jedem na hraboše Stutox),  případně střet s motorovým vozidlem, pytláctví, atd. Za tohoto stavu mají záchranné stanice právo konat kroky, které napomohou přežití mláďat, případně vajec ze zmařeného hnízdění. Vejce ani menší mláďata nedokáže udržet při životě pouze jeden čáp, vždy jsou na to potřeba dva. Pokud se nezasáhne tak dojde u menších mláďat (cca do 20 dnů jejich života) vždy k úhynu. Jiná situace je však u mláďat větších, o která se už pouze jeden z rodičů dokáže postarat a zdárně hnízdění dovést do konce. Určit hranici kdy a jak do hnízdění zasáhnout pokud je věk mláďat “na hraně” (+ je třeba zohlednit vlivy počasí, potravy a další okolnosti) je pak někdy velmi těžké a záleží vždy na posouzení a rozhodnutí místně příslušné záchranné stanice, která navíc většinou podobné zásahy konzultuje i s dalšími odborníky a specialisty.  

Zároveň však velmi často dochází k “planým poplachům” ze strany veřejnosti. Zejména hnízdění čápů jsou mnohými lidmi velmi bedlivě sledována a informace o tom že jeden z rodičů už delší dobu (den a více) nepřilétá na hnízdo může být proto často skutečně pravdivá. Zbývající rodič nejen že nedokáže sám inkubovat mláďata, ale někteří jedinci mohou zahřívat snůšku vajec nebo menší mláďata bez vystřídání druhým z rodičů tak dlouho, až sami uhynou vysílením a dehydratací. Jenže se současně velmi často stává, že na hnízdě žádný problém není, čápi se normálně a pravidelně střídají v inkubaci vajec nebo mláďat. Ale protože oznamovatel problému nesleduje hnízdo dostatečně pozorně, tak si toho pouze nevšiml. Případný zásah by proto zcela zbytečně zasáhl do vývoje chráněného druhu a opět napáchal více škod než užitku, jak se již bohužel opakovaně stalo – zejména když hysterická veřejnost svým tlakem vyburcovala ke zcela zbytečné akci starosty, hasiče a další laiky, kteří nedokáží adekvátnost zásahu správně vyhodnotit. Informaci že na hnízdě je pouze jeden z rodičů kterého druhý nestřídá je proto třeba prověřit nejen z různých zdrojů z okolí, ale nejlépe přímo u hnízda nepřetržitým pozorováním pracovníkem záchranné stanice. A zasahovat až teprve tehdy, kdy je jednoznačně prokázáno že k vystřídání nedošlo už nejméně jeden až dva dny a to vždy a pouze v součinnosti s místně příslušnou záchrannou stanicí!

Důležité je závěrem upozornit také na to, že přežití populací případně rovnou druhů ptáků nezávisí na tom zda se (ne)podaří zachránit nějakého jedince, ale zcela zásadní vlivy mají faktory které působí na tisíce až miliony jedinců. V podmínkách České republiky je to zejména stav zemědělské praxe či spíše “průmyslového zemědělství”, ničení a znečišťování mokřadů, včetně přerybnění většiny vodních nádrží, nešetrné hospodaření v lesích, plošné znečištění pesticidy, hnojivy, trávení hlodavců přípravky na jejich hubení ve volné krajině (Stutox apod.), celoplošné kosení travních porostů včetně mulčování nebo přespříliš intenzivního pastevectví, nebo nezabezpečení sloupů el.energie před úrazy ptáků elektrickým proudem. V zahraničí se k těmto společným vlivům přidává ještě např. sportovní lov – např. jenom v Libanonu padne za oběť lovců cca 2,6 milionu kusů ptáků ročně. Vlivem těchto faktorů přišla Česká republika za posledních 30 let o 10 milionů ptáků a celá Evropská unie za stejný časový úsek o 300 milionů kusů ptáků. Pokud to tedy s ochranou čápů, dravců, pěvců a dalších ptáků myslíme opravdu vážně, je třeba pozornost a úsilí soustředit úplně jiným směrem. Tedy než je nezřídka zbytečné a kontraproduktivní “zachraňování” jedinců pod dohledem on-line kamer které pak končí hysterickým bombardování pracovníků záchranných stanic, ornitologů a pracovníků státní ochrany přírody nezřídka zcela vulgárními telefonáty, e-maily a dalšími komunikačními prostředky, kvůli jednomu mláděti na hnízdě, které se rodiče rozhodly z jim instinkty jasně daných důvodů usmrtit. 

Závěr – všeobecná shoda všech odborníků ze záchranných stanic pro zraněné živočichy, vědců, ornitologů, orgánů ochrany přírody, pracovníků zoologických zahrad,… je v tom, že v případě přirozených faktorů (vlivy počasí, predace, parazitů, infekcí, vnitrodruhového i mezidruhového chování,…) by člověk do hnízdění volně žijících ptáků neměl jakkoliv zasahovat. Případné výjimky z tohoto pravidla může posoudit a dle výše uvedených pravidel učinit pouze místně příslušná záchranná stanice, s posvěcením státních, místně příslušných orgánů ochrany přírody (Krajské úřady, Správy CHKO a Národních parků) a nejlépe i po konzultacích s dalšími odborníky a specialisty (např. Rada Národní sítě záchranných stanic, nebo specialisté České společnosti ornitologické).