Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Neuvěřitelný příběh JARO

První začátky – celkem všední příběh jedné z mnoha základních organizací Českého svazu ochránců přírody

V roce 1986 byla v Jaroměři založena jedna ze základních organizací Českého svazu ochránců přírody. Bohužel informace o tom čím přesně se tehdejší nově založená organizace zabývala, nám chybí. Víme jen, že tehdejší „ochranáři“ postupně začali věnovat zejména úklidu odpadků a černých skládek, zvelebování pevnosti Josefov, budování klubovny „U železňáku“,  pořádání ochranářských Country plesů, ale časem začali jezdit pomáhat udržovat i orchidejové louky do Bílých Karpat a kamsi na Vysočinu. Jeden z nejstarších pamětníků této doby – Pavel Špaček k tomu dodává: „V organizaci nám zoufale chyběli odborníci jako třeba zoologové, botanici, či ekologové. Naše některé „ochranářské“ aktivity byly spíše takovým tápáním co by se asi vlastně mělo dělat. A často jsme si posteskávali jaká je hrozná škoda že mezi sebou nemáme žádného alespoň částečného odborníka přes přírodu, zvířata či kytky“.

Pamětníky těchto dob stále hledáme – patříte-li mezi ně – prosím ozvěte se nám!

Začátky ochranářského tábora Olešenka

Zhruba v roce 1989 pak začali jaroměřští ochranáři pečovat i orchidejové mokřadní louky v povodí řeky Olešenky v Orlických horách, které od těch dob spravujeme  až doposud (a některé z nich jsme dokonce začali i nedávno vykupovat). Tehdejší začátky popisuje další z pamětníků – Luděk Anders, dnešní dlouholetý vedoucí dětského oddílu Puštíci: „Tehdy jsme se v pátek odpoledne postupně sjížděli vlaky a autobusy na louky v povodí Olešenky a rovnou se pustili do práce s kosou a brouskem. A odpoledne jsme začali řešit klasický problém, kam s posekanou trávou. Bez údržby se orchidejové louky měnily v téměř mrtvé rákosiny či přehoustlé olšiny a právě proto jsme sem jezdili, abychom ty louky zachránili vhodnou údržbou.  Ale kam s tou sotva zavadlou trávou? Neměli jsme nic, čím bychom ji někam odvezli, o trávu ani seno nikdo nestál a na louce zůstat nesměla – to by se zdejší vlastníci těchto luk na nás zlobili. Vždycky to proto dopadlo stejně. Po fantasmagorických scénářích s vymýšlením různých „vzdušných zámků“ v podobě složitých mobilních kladkostrojových sběračů, při jejichž vymýšlení byla sice kupa legrace a zábavy, ale nic kloudného z toho nikdy nakonec nevzešlo, jsme nakonec zvolili asi jediný tehdy možný způsob. Ještě zelenou posekanou trávu jsme začali pálit.“ A druhý pamětník Pavel Špaček k tomu dodává. „Každému je jasné jak to muselo dopadnout – pálit je příliš vznešené slovo – tohle byl totiž takzvaný Čuďák. Celé údolí Olešenky zahalil neproniknutelný čmoud, takže každému místnímu domorodci i lufťákovi bylo jasné, že po roce opět dorazily ochranáři.“ A Luděk Anders navazuje: „Pálilo se to většinou nepřetržitě celou noc až do nedělního dopoledne. Odpoledne jsme se sebrali a jeli domů. Ani se moc nedivím tomu, že nám to někteří místní domorodci nemohou dodnes odpustit a slovo ochranář bylo řadu let v povodí Olešenky to nejsprostší slovo“, zakončuje vyprávění o začátcích ochrany přírody v podhůří Orlických hor Luděk Anders.

Sametová nebo „zelená“ revoluce?

Ve stejném roce došlo v následku porevolučních změn k obrovskému nárůstu počtu členů, což nejlépe vystihují slova Pavla Špačka – jednoho z tehdejších vedoucí dětských oddílů: „Naše dětské kroužky mladých ochránců přírody byly tak zavalené množstvím dětí (stovky), že jsme museli další zájemce odmítat, protože dětský „kroužek“ tvořený vyššími desítkami dětí přestával být už prostě zvladatelný“. Tento příznivý trend však bohužel trval relativně krátce…

První krize v „nové době“…
Nově nabytá svoboda s možností seberealizace u nás i v zahraničí, rozvoj podnikání a tím i nemalých finančních výdělků s následnými „neomezenými“ možnostmi, ale i celá řada další rozsáhlých porevolučních změn napříč celou tehdejší společností (včetně rozvoje elektroniky – zejména počítačů) způsobily,  že porevoluční „zelená“ euforie začala pozvolna vyprchávat. A tyto změny vedly do druhého extrému – výraznému poklesu členů. Okolo roku 1992 – 94 proto hrozil celé jaroměřské organizaci ČSOP úplný rozklad a ukončení její existence. Ten byl částečně i způsobený generační výměnou. Tehdejším hlavním tahounům se začaly rodit děti a tak rodinné povinnosti začaly vítězit nad

bohulibými volnočasovými aktivitami.

…první záchrana za pár minut dvanáct a následné založení Ekocentra
Úplnému rozpadu nakonec na poslední chvíli zabránil tehdejší nově zvolený předseda Ivo Plecháč. Podařilo se mu přivést do organizace nové zájemce o ochranu přírody. Nejprve navrhl a později i prosadil pojmenování naší základní organizace ČSOP na Ropáky Jaroměř, což dnes jako název ochránců přírody zní poněkud komicky. Tehdy nově natočený Svěrákův film Ropáci mnohé ochranářsky smýšlející lidi velmi inspiroval, a naopak pojem jako Ropák roku (ostatně rovněž inspirovaný Svěrákovým filmem) se teprve rodil a začínal růst. Ivoš zvaný „Buchta“s pomocí ostatních členů (včetně své ženy Zdeny) v Jaroměři postupně založil Ekocentum Mráček. Začali organizovat místní, regionální a později i národní kola ochranářských soutěží Ekologická olympiáda a Zelená stezka zlatý list, Dny Země, Drakiády, výlety do přírody. Pokračoval v organizaci letních ochranářských táborů Olešenka, v jejichž tradici pokračujeme až doposud. Současně byla zachována i dřívější existence dětských kroužků. Z nichž např. mladí ochránci Puštíci pod vedením Luďka Anderse fungují rovněž až do dnešních dnů, byť dnes již po samostatnou stejnojmennou základní organizací.

První vlastní ochranářský projekt
V roce 1997 a 98 byl připraven a zrealizován první větší ochranářský projekt, který spočíval ve vyčištění a odbahnění starého Písníku v Jaroměři, jedné z místních lokalit vzácnějších obojživelníků. Také o tento písník se staráme do dnešních dnů. V tomto období se do práce v organizaci nezávisle na sobě zapojují jako dobrovolníci i její pozdější hlavní tahouni, zejména pak Alice Janečková, Petr Köppl a David Číp.  

Založení záchranné stanice pro divoká zvířata v Jaroměři
V roce 1998 se Ivo Plecháčovi podařilo od ministerstva obrany získat polorozpadlý objekt vojenského vepřína, z jehož trosek postupně začala vznikat záchranná stanice. Ke konci tohoto roku byl přijat náš první zaměstnanec – tehdejší dlouholetý zapálený dobrovolník a jeden z letitých vedoucích mladých ochránců přírody Puštíci Pavel Špaček. Byl přijat, aby se zhostil úkolu vlastnoručně vybudovat záchrannou stanici z trosek bývalého vepřína. O pár měsíců později pak Pavel Špaček spustil i první dlouhodobější projekt zaměřený na praktickou ochranu skorce vodního a ledňáčka říčního.

Přichází nová ochranářská generace

V roce 1999 přichází první větší „profesionální“ odborná posila. Na pozici „civilkáře“ začíná pracovat v organizaci také David Číp. Okamžitě se zapojuje jak do procesu budování záchranné stanice, která už začíná přibírat i první zvířecí pacienty, byť existuje pouze jedna první malá a zcela improvizovaná „voliéra“ z odpadních plotových dílců a v „záchranné stanici“ např. ani není (a ostatně ještě ani řadu let nebude) zaveden elektrický proud. David Číp se pochopitelně současně zapojuje nejen do rozjetého projektu na ochranu říčních ptáků i do výpomoci s environmentální osvětou a výchovou, ale vzápětí spouští i další nové projekty. Ty jsou nejprve zaměřené v rámci hesla „Poznej a chraň“ na podobné mapování obojživelníků, plazů, ptáků, vážek i rostlin.

Kdo nemapuje s námi, mapuje proti nám!

Protože se Davidu Čípovi rychle daří vytvořit celou síť amatérských, zejména zoologických mapovatelů, dojde nakonec k celkem rozsáhlé mapovací akci „Malého Jaroměřska“. Jsou tak postupně mapovány stovky přírodovědně cenných lokalit a tento proces ostatně trvá dodnes, takže jaroměřáky už byly zmapovány tisíce přírodních lokalit po značné části střední i jižní Evropy.

Už jsme je poznali – tak hurá do aktivní ochrany

Od roku 2000 pak na zjištěné výsledky začínají navazovat další dílčí projekty. Jejich cílem je (vy)řešit příčiny ohrožení nejohroženějších druhů a populací obojživelníků, plazů, vážek a rostlin. Tento způsob práce pokračuje doposud s „drobným“ rozdílem, že Jaroměřáci začínají mapovat a posléze chránit přírodu na čím dál větší ploše. Oblast působnosti je proto třeba začít nějak souhrnně nazývat. Jenže najít nějaké pojmenování pro geograficky nesourodou oblast, která se později dokonce rozrůstá i do některých sousedních států a jejíž rozloha se neustále zvětšuje tím, jak se rozšiřuje její poznání, a následné okamžitě navazující ochranářské kroky, je prostě zdánlivě nerozlousknutelný oříšek.

Vzniká Velké Jaroměřsko

V roce 2001 proto David Číp přichází s poněkud netradičním a bláznivým řešením.  Oblast působnosti se rozhoduje pojmenovat „oficiálním“, ale tak trochu „Cimrmanovsky“ myšleným názvem jako „Velké Jaroměřsko“.  I když je název myšlen s notnou mírou „literární“ nadsázky, vyvolává u některých členů, ale zejména u nejednoho tehdejšího odborníka posměch, nebo alespoň trpný soucit s chlácholivým výrazem vyjadřujícím pocit že už je to vážně na léčení. Nikdo včetně Davida Čípa však tehdy ještě vůbec netuší, že jednoho dne Velké Jaroměřsko „pohltí“ i oblasti vzdálené stovky kilometrů od Jaroměře a to včetně hlavního města Prahy, a že se dokonce začne rozrůstat i do okolních států. Ostatně sám David Číp k tomu později říká: „Oblast, ze které jsme svážely zraněné zvířecí pacienty do naší záchranné stanice pro divoká zvířata, bývala tehdy podstatně větší než tehdejší rozloha Velké Jaroměřska.  V oblasti naší působnosti si doteď pečlivě zaznamenáváme naprostou většinu vzácnějších, ale často i řadu běžných druhů živočichů či rostlin. Což je sice krásná práce, ale v momentě kdy takto mapujete desítky až stovky lokalit ročně – je to přece jen práce nezřídka dost náročná na čas a úsilí. Jednoho dne jsem byl náhodným nálezcem labutě zamotané do rybářského vlasce na rybníce Lhoták u Nechanic požádán, zda bych labuti nepřijel pomoci. Což se pochopitelně vzápětí stalo – ostatně záchranné stanice jsou zřizované právě za tímto účelem. A proto jsem se na místo vzdálené cca 30 km od Jaroměře vypravil. Během realizace posléze úspěšné záchranářské akce, jsem u rybníka zaznamenal i nějaké tamní ptáky a obojživelníky. A tak jsem následně zvažoval, zda si mám či nemám vyndat terénní deník data o jejich výskytu zaznamenávat. Byl jsem totiž už za hranicemi tehdejšího Velkého Jaroměřska. Nakonec u mne zvítězila prachobyčejná lenost. Jejímu propuknutí však výrazně napomohlo tehdy zcela logické zdůvodnění.  Řekl jsem si „Na co by sis to psal, když je tenhle rybník tak hrozně daleko od Jaroměře, že se k němu s našimi zásahy na pomoc přírodě jaktěživ nedopracujeme a tím pádem tato oblast ani nikdy nebude naším Velkým Jaroměřskem a jakékoli zapisování je čirá ztráta času“, dodává David Číp s úsměvem. A hned dodává důvod, proč to popisuje: „A už o pár měsíců později jsme přesně na této lokalitě zajišťovali jarní migrace obojživelníků záchrannými přenosy několika tisíc exemplářů ročně, což znamená, že se v době největšího tahu musí na lokalitu jezdit až dvakrát denně. A ty tehdejší údaje by se nám bývaly hodily. A protože se mezitím Velké Jaroměřsko stále více a dynamičtěji rozrůstalo a naše měřítka co je „hrozně“ daleko a co je „za humny“ se zcela tak razantně měnila, začal jsem si pak už raději psát všechno. A pro všechny případy už rovnou i při svých potulkách na Slovensku, Polsku, Rakousku či Balkáně. Ale pochopitelně jsem tehdy neočekával, že by mi ta data ze zahraničí k něčemu vlastně byla. Ostatně koho by napadlo, že za pár let se nám právě i tato zahraniční data budou náramně hodit – to, až budeme aktivně pomáhat chránit přírodu i v těchto „exotičtějších“ destinacích. Natož, aby mne napadlo, že se nám pojem „za humny“ nakonec rozplyne v celý náš stát, vlastně spíše na nemalý kus (střední) Evropy“, zakončuje pobaveně David Číp své vyprávění o vzniku a vývoji Velkého Jaroměřska.

I když je i nadále Velké Jaroměřsko s jeho Velkojaroměřským pozemkovým spolkem i nadále vnímáno s určitou zábavnou nadsázkou, faktem je, že zdaleka nejen po celé ČR začínají Jaroměřáci zanechávat v ochraně přírody celého Velkého Jaroměřska čím dál hlubší stopy. A šíření této pozoruhodně pseudooblasti nadále pokračuje snad ještě rychleji než dříve.

Druhá vážná krize

Na konci roku 2000 David Číp oficiálně ukončuje civilní službu a znamená to i jeho faktický odchod ze záchranné stanice v Jaroměři. I nadále se však dobrovolně, ale o to intenzivněji věnuje mapování a realizaci i přípravě nových projektů pro praktickou ochranu přírody, s jejichž realizací začíná čím dál víc pomáhat i zapálená dobrovolnice Alice Janečková. Záchrannou stanici nadále vede její dosavadní vedoucí Pavel Špaček. Během roku 2001 však Pavel Špaček začíná čím dál intenzivněji zvažovat rezignaci na pozici vedoucího a zároveň defacto jediného profesionálního pracovníka záchranné stanice, což by fakticky znamenalo konec existence stanice v Jaroměři. Hlavním důvodem je fakt, že už přestává fyzicky zvládat zajistit chod stanice s její průběžnou dostavbou a následným rozvojem. Péče o zvířecí pacienty, zajišťování exkurzí pro veřejnost a nutná dostavba, kdy nově přijímané pacienty není kam umisťovat a nové voliéry se musí začít stavět časově nekoncepčně, podle akutní potřeb vyvolaných novými přírůstky začíná být časově i fyzicky čím dál náročnější. Nejnutnější práce je prostě už tolik, že ji v jednom člověku už nedokáže pojmout ani tak schopný a mimořádně pracovitý člověk jako je on. Navíc se postupně hroutí i finanční zajištění záchranné stanice, dluhy začínají narůstat do prvních desítek tisíc a tehdejší předseda si začíná čím dál víc uvědomovat, že si se záchrannou stanicí ukrojil asi přespříliš velký krajíc. Vše tedy nasvědčuje tomu, že záchranná stanice bude v roce 2001 uzavřena s tím, že pokračovat bude už jen činnost mladých ochránců přírody a organizace přírodovědných soutěží a akcí pro veřejnost.

Začátky pokusu o záchranu záchranné stanice v Jaroměři

Na mimořádnou členskou schůzi, která má tento pro všechny velmi neradostný, ale zároveň zdánlivě nezvratný a jasně odůvodnitelný krok posvětit jsou pochopitelně pozváni mezi jinými členy také David Číp, Alice Janečková a Petr Köppl. A ti se tvrdohlavě s uzavřením záchranné stanice a následným odchodem Pavla Špačka nechtějí smířit. A rozhodují se bojovat o její záchranu stůj co stůj. Za poměrně bouřlivé atmosféry nakonec předseda Ivo Plecháč oznámí všem přítomným, že „buď stanice, nebo on“ a pokud i nadále budou někteří členové trvat na zachování jejího provozu, tak raději ke konci roku 2000 rezignuje na funkci předsedy a to spolu se zbytkem dosavadního výboru. Toto rozhodnutí je nakonec přijato a novým předsedou je vzápětí zvolen David Číp, členy výboru Alice Janečková, Pavel Špaček i Petr Köppl.

Jaroměřští Ropáci odchází do věčných lovišť přerodem v JARO

Protože anketa Ropák roku už začíná být veřejně známá a celkem populární, začíná být název na ochranářské organizace Ropáci čím dál více jako pěst na oko a důvodem k oprávněným posměškům. V Jaroměři to sice nikomu divné nepřijde, ale za hranicemi Velkého Jaroměřska to budí značný údiv až nedůvěru. Hned několik dní po schůzi proto David Číp, Petr Köppl i Alice Janečková vymýšlí jak z této šlamastiky ven. Nechtějí přijít o dobrý zvuk jména na Malém Jaroměřsku, ale zároveň nebýt za spolek ničitelů přírody za jeho hranicemi. Řešení spojit jaroměřské Ropáky ve zkratku JARO je proto celkem geniální tah. Přechod z Ropáků v JARO je tak i v Jaroměři přirozený a pozvolný. Alice Janečková nedlouho na to kreslí logo staronové organizace s motivem čejky chocholaté. Tedy ptáka, který byl v okolí Jaroměře dříve velmi hojný, hnízdíval na rozlehlých jaroměřských i josefovských loukách v počtu několika set párů, ale posléze jejich počty poklesly natolik, že z okolí Jaroměře téměř vymizely. Jedním z hlavních snů bylo pokusit se zlepšit stav přírody (nejen) v okolí Jaroměře natolik, aby se sem zase čejky vrátily. Tehdy si ale ještě nikdo neodvažoval snad ani doufat, že by se něco takové mohlo v budoucnu opravdu povést, ale zatím nepředbíhejme.

Nové začátky – fascinující příběh právě začíná

A tak odstartována zuřivá snaha o faktickou záchranu záchranné stanice i s navazujícími odbornými ochranářskými projekty. Dluhy ve výši několika desítek tisíc korun, jediný zaměstnanec „na krku“ který pro svoji početnou rodinu s několika dětmi alespoň nějaké nejnutnější minimální peníze jednou čas od času opravdu nutně potřebuje, hlavní tahouni organizace vedení coby novopečení uchazeči o zaměstnání na úřadu práce – ve skutečnosti od rána do nocí zavalení (zcela dobrovolně) vykonávanou prací, jejímž jediným cílem byla záchrana záchranné stanice a potažmo i všech rozjetých odbornějších projektů na ochranu přírody. Krom budovy bývalého vepřína v dost havarijním stavu, kde stanice postupně vzniká a klubovny pronajaté od města Jaroměř nemají nic víc, než něco málo tábornického vybavení pro ochranářský tábor Olešenka, jeden křovinořez a jeden přívěsný vozík za auto. Zkušenosti s vedením účetnictví, kompletní realizací projektů, „ochranářským marketingem“ rovněž nemají téměř žádné a jsou doslova hozeni do studené vody, ve které se musí hnedle učit plavat, byť se zatím spíše topí. Ale i když nemají tedy skoro vůbec nic, respektive jen ty dluhy a zodpovědnost, mají zároveň to úplně nejdůležitější – čistokrevné nadšení, odhodlání a víru že společně to všechno zvládnou!

Doba je zlá

David Číp s Alicí Janečkovou se téměř okamžitě stěhují do budovy ekocentra, protože když pracují dnem i nocí o sobotách i nedělích, tak opravdu není nutné, aby jezdili kamsi „domů“. Protože je situace opravdu velmi vážná, začne později David Číp i Pavel Špaček vypomáhat v místním zahradnictví. Před den chodí do „normální“ práce, odpoledne dobrovolně pracují na ochranářských projektech ve snaze získat nějaké prostředky a využít různých grantů a dotací. Alice Janečková má proto záchrannou stanici na krku téměř sama. Znamená to mj. že musí z budovy ekocentra, kde jsou mrazící boxy (protože na stanici není zatím zaveden elektrický proud) každý den několik kilometrů pěšky táhnout většinou dva minimálně 5 kilo těžké, a hlavně velmi kluzké igelitové pytle s drceným  mraženým kuřecím masem, kterým se tehdy na záchranné stanici krmila většina dravců, sov, brodivých, ježků i šelem.  Protože ještě nemá řidičák a ostatně osobní auta Davida Čípa i Pavla Špačka jsou v tak žalostném stavu, že nezřídka ani nevyjedou, respektive přesněji nedojedou do Jaroměře, jezdí pro některé zvířecí pacienty, krmivo či stavební materiál na kole. Po manuální práci Pavel Špaček k večeru odjíždí za svojí rodinou, zatímco Davidovi s Alicí začíná další směna. Za klávesnicí počítače či při amatérském seznamování se základy účetnictví, fundraisingu i projektového manažerství se mění v noční kancelářské krysy.

 Nekvalitní černobílá kopie A4 plná textu…a velké odhodlání

Je to doba, kdy v organizaci zatím neexistuje ani žádný informační leták o činnosti záchranné stanice, respektive ten co existuje, je pro uvažované účely zcela nepoužitelný. Natož aby existoval web, sociální sítě, mobilní aplikace a další dnešní elektronické vymoženosti, které nám pomáhají s propagací výsledků naší práce. Leták je proto narychlo napsán (porušeny jsou snad všechny zásady, jak nemá leták vypadat – příliš mnoho nečleněného textu, nakopírován na nekvalitní černobílé kopírce) a Alice Janečková s ním vzápětí odhodlaně vyráží do firem v Jaroměři a Hradci Králové. A to ve snaze pokusit se získat první sponzorské dary na záchrannou stanici i ochranářské projekty.  Alice Janečková k tomu dodává: „O něčem jako je záchranná stanice tehdy většina lidí neměla ani ponětí a bylo pro mne dost trapné, když ani ve firmách v Jaroměři o existenci stanice skoro nikdo neměl ani ponětí. Ostatně když se lidé ptali místních lidí pár metrů od bran stanice na cestu k ní, nezřídka se stávalo, že jim lidé tvrdili, že nic takového v Jaroměři opravdu, ale opravdu neexistuje. Za toho stavu a jednou černobílou kopií v ruce, kterou jsem si mnohdy odnesla, protože jsme neměli peníze ani na ty černobílé kopie se sponzorské dary nesháněly vůbec lehko.“  A ještě dodává: Přesto na mne řada lidí byla velmi milá a rozhodla se nám pomoci. Někdo občas vytáhl stovku, někdo dokonce třeba tisícikorunu, pár firem nám dalo třeba krmivo (byť třeba prošlé), stavební materiál, nářadí – například kladívko, které věnovala firma OBI, byl sice drobný dar, ale máme jej snad doposud. Pochopitelně byla i řada těch, kteří na mne koukali skrz prsty, a já se jim pochopitelně vůbec nedivila ani nedivím. Bylo to ostatně pro mne takové dost nepříjemné „žebrání“, ale pocit, že tím pomohu zachránit stanici i přírodu mi to naštěstí velmi pomáhal překonávat a snažila jsem si to moc nepřipouštět. Každopádně jsem se hrozně těšila na dobu, kdy už toto žebrání nebude potřeba. Firma Xerox z Hradce Králové nám tehdy zdarma nakopírovala velké množství brožurek o naší činnosti, které nám tehdy velmi pomohly, protože jsme alespoň měli co rozdávat“. A David Číp ji doplňuje. „Nakopírovali nám i leták, kterému jsme žertovně říkali „Dej matroš“. Byl určen hlavně lidem, od kterých jsme přebírali zvířecí pacienty, a jeho smyslem byla myšlenka, že když jim náhodou z nějaké stavby zbyl nevyužitý stavební materiál, jako jsou různá pletiva, prkna, trubky, cihly a další materiál, zda by nám jej nemohli věnovat. A lidi nám jej opravdu dávali a na stanici nám nezřídka doposud slouží. Jen jsou díky tomu některé ubikace tak trochu „Každý pes, jiná ves“, ale tehdy jsme na to vůbec nehleděli a byli přešťastní, že vůbec něco máme.“  Vysvětluje zajímavé okolnosti budování a rozvoje stanice David Číp. Mnohé firmy, které materiálně či finančně přispěly k tehdejší záchraně naší záchranné stanice a většinou existují dodnes, je možné dohledat ve výroční zprávě.

40 tisíc od VČE nakonec rozhodlo

Tehdy rozhodující dar ve výši 40 000 korun jsme nakonec získali od Východočeské energetiky.“ popisuje Alice Janečková rozhodující okamžik, který tehdy zásadní měrou přispěl k stabilizaci situace a dodává. „Tehdejší ředitel VČE z toho měl docela legraci, že zachraňují záchrannou stanici a dokonce mě přivítal se slovy – no konečně už za námi jdete – slyšeli jsme, že všemožně žebráte po obchodech a firmičkách a říkali jsme si, proč jste za námi ještě nepřišli“. Byla to však výjimka potvrzující pravidlo. Dostat se k řediteli či vrcholovému managerovi velké firmy není nic jednoduchého a většina planých nadějí nekompromisně zastaví slova první vrátné či sekretářky, na kterou ve firmě narazíte: „Nechte nám tady vaše informační materiály a my se Vám pak sami ozveme“. Nikdy se nestalo, že by na ně někdo opravdu zareagoval a David Číp k tomu dodává: „Dnes, kdy máme řadu informačních materiálů v barvě, hned několik webů a profilů na sociálních sítích, barevné výroční zprávy, on-line fotoalba a fotopříběhy, odvysílány desítky reportáží v rozhlase, televizi, na síti, další desítky článků ve všemožném tisku a značka JARO je známá po celé ČR a nezřídka i za našimi hranicemi, vyvolávají naše někdejší začátky rozpačitý úsměv. Jenže ani za této situace se nám rozhodně neshánějí prostředky na naši práci nikterak snadno. Kdybychom na tom s Alicí zadarmo nedřeli celý život jako mezci, tak bychom takových výsledků rozhodně nedosáhli. O to víc mne nepřestává fascinovat, jak tehdy Alice s jednou kostičkovanou černobílou kopií parodie na informační leták dokázala ty rozhodující peníze sehnat. Myslím, že tím letákem to ale určitě nebylo.“ pobaveně vzpomíná David Číp na úspěchy své životní partnerky.

Ochrana přírody zdaleka neznamená jenom provozovat záchrannou stanici

Většina lidí si myslí, že nejúčinnější formou ochrany přírody je snažit se pomáhat zraněným živočichům přesně tak, jak to zajišťují záchranné stanice pro divoká zvířata. „Jenže to je kardinální omyl“ s vážnou tváří dodává David Číp a vysvětluje: „Ve skutečnosti je to jen ta nejlépe viditelná třešnička na dortu. Od počátku jsme věděli, že pokud to s ochranou zvířat i přírody myslíme opravdu vážně a upřímně, musíme se hlavně začít starat o přírodu „tam venku“. Uvědomí si to každý, kdo vyléčí nějakého volně žijícího ptáka, nasadí mu ornitologický kroužek a za pár měsíců se dozví že „jeho“ pacienta někdo našel zraněného či mrtvého následkem střetu s motorovým vozidlem, otráveného jedy používanými v zemědělství, shořelého na sloupu elektrické energie apod. A i tyhle případy jsou pověstnou třešničkou na dortu – když pacient uhyne na nedostatek potravy uprostřed přírody, nikdo ho nenajde a už vůbec jej nenapadne pravá příčina. Proto jsme do samého počátku chtěli chránit přírodu těmi nejúčinnějšími metodami.“

Jak nejúčinněji chránit tuzemskou přírodu?

Pro záchranu cenných přírodních lokalit a jejich praktickou údržbu je třeba velké množství vybavení. Kosa, brousek, hrábě a vidle jsou skvělé, ekologické a velmi levné nářadí, se kterým je prostě radost pracovat. Ale bohužel pouze do té doby, dokud nemusíte zajistit údržbu několika set hektarů cenných bezlesích ploch, které jsou roztroušené ve více jak 200 lokalitách po území celé ČR a sem tam i v okolních státech. A jestliže správná, nejlépe každoroční údržba bezlesích ploch zajištěna není, bývají následky zcela tragické. Vlivem tzv. sukcesních změn většinou vzápětí dojde k jejich rozsáhlé degradaci a navazující vlně velkého vymíraní. Nejprve reagují ty nejcitlivější druhy, jako jsou denní motýli, orchideje, hořečky, později i plazi a obojživelníci, nakonec i ptáci a další živočichové. Protože dnes přirozená bezlesá stanoviště mírného pásu jsou navzdory běsu s plantážemi palmy olejné ohroženější než tropické lesy, je zánik a vymírání našich živočichů vázaných na bezlesá místa přinejmenším stejně závažný. A to nemluvíme o tom, že lesy jsou na tom dost podobně, protože jich je většina přeměněna na smrkové a borové plantáže a ani ty přírodě blízké nejsou většinou v nikterak skvělém stavu.

Aby proto ochránci přírody dokázali účinně chránit přírodu a její druhové bohatství, musí se snažit napodobovat přirozené procesy všude tam, kde už nemohou působit. Konkrétně tam, kde se nepasou stáda zubrů, divokých koní, praturů, losů, jelenů, srn a černé zvěře, spolu s koloniemi syslů a skupinkami zajíců, kteří jsou loveni vlky, rysy, tchoři i divokými (nikoli zdivočelými) kočkami. Tam, kde na řekách a potocích bobři nestaví hráze a tím nevytváří rozsáhlé mokřady a kde když začne hořet, tak oheň nikdo nehasí. Stejně jako nikdo neřeší, že vítr pobořil nějaké stromy, či že zrovna probíhá gradace kůrovce. A kolik, že takových míst s přirozenou divočinou v České republice máme? Bohužel zatím ani jedno jediné!

Pokud se nechceme smířit s myšlenkou, že u nás vymřou i poslední zbytky někdejší přebohaté původní přírody, musíme jednat okamžitě a v co největším rozsahu. Jenže jak toho cíle dosáhnout když si všechny výše uvedené souvislosti zatím uvědomuje jen hrstka odborníků? Možnosti jsou asi tak tři. Buď seženete spoustu peněz a díky nim to všechno dokážete zrealizovat. Nebo přesvědčíte všechny okolo, aby se k vám přidali a pomohli vám. Nebo se rozhodnete to všechno zachránit sami, i když byste u toho prostě měli umřít. Případně tohle všechno prostě zkombinovat a čekat, jak to dopadne.

Kde na to vzít a nekrást?

Nové začátky našich snah o účinnou ochranu divoké přírody proto pochopitelně byly velmi těžké. A ostatně velmi těžké to bylo mnoho dlouhých let. Ve „skutečné“ ochraně přírody (tedy nikoli v té, která si na ni jen „hraje“, případně ji mistrně předstírá) finančních prostředků mnoho není. A i když v ochraně přírody nikdy neměly být peníze cílem, jsou pochopitelně jedním z důležitých prostředků, bez kterých se ani tato činnost neobejde. Nebo obejde? Jak se to vezme…

Pochopitelně ani my bychom si nedokázali úplně bez peněz poradit. Benzín do křovinořezu a ostatně ani ten křovinořez samotný bez peněz nepořídíte, ani nepřepravíte. Ale vlastní dobrovolnou prací den co den, vždy alespoň několik hodin denně, dokážete ušetřit neskutečné peníze za to, co byste ostatním museli většinou dost draze platit. Navíc když máte motivaci a alespoň trochu pod čepicí, dokážete pracovat daleko efektivněji a rychleji, než váš nejschopnější zaměstnanec. A přesně tohle byl a dosud i je jedním ze základních stavebních kamenů dnešního úspěchu ČSOP JARO.

Hlavní tahouni odpracovali dobrovolně takový objem práce, že kdyby jim to dnes měla naše organizace zpětně všechno vyplatit v minimální úrovni 100,-Kč/hod hrubého, jsou z nich okamžitě milionáři. Hrubý odhad dobrovolně vykonané práce Davida Čípa a Alice Janečkové od roku 2000 doposud, se pohybuje zhruba vy výši více jak deseti milionů korun. O odhad dobrovolné práce dalších členů a dobrovolníků se pohybuje opět ve výši dalších nejméně 15 milionů korun, možná však až dvakrát tolik. Přesně to pochopitelně nikdo už spočítat nedokáže, ale i tak je zjevné, jak může být dobrovolná práce nesmírně důležitá.

Rosteme pomalu, ale přece

Díky neskutečnému množství dobrovolné práce jsme sem tam ušetřili nějaké peníze, časem i sem tam nějaké větší. K našemu prvnímu „erárnímu“ křovinořezu, bez kterého se údržba a aktivní ochrana cenných bezlesých ploch zatím pořád ještě dnes neobejde, jsme časem pořídili druhý. Později třetí, čtvrtý, pátý,…patnáctý – postupně jsme nabírali další a další pracovníky, které jsme si většinou postupně vychovávali z těch nejlepších dobrovolníků. Naši pracovníci i neustále se zvětšující armáda dobrovolníků potřebovala však pro práci vhodné nářadí. Takže jsme začali postupně pořizovat nejen desítky vidlí, hrábí, lopat, rýčů či seker, ale i první vlastní motorové pily a sekačky na trávu.  Nakonec jsme začali pořizovat profesionální sekačky a obracáky, přičemž jedna taková sekačka stojí jako úplně nové auto v základní výbavě a někdy dokonce i v nadstandardní výbavě. Zato na rozsáhlé investice prostředků do našeho vozového parku se prostředky už nikdy nenašly. Ale snažili jsme se to alespoň řešit nákupem ojetých vozů a jejich následným co nejdelším udržováním při životě až do stádia definitivního rozpadu. Naše prastaré, ale do poslední chvíle skvěle sloužící ojeté žigulíky kombíky postupně začala nahrazovat flotila většinou mimořádně ojetých osobních aut značky Felicia Combi. Někdy jsme byli dotčení, když naše „nové“ auto nezasvěcení častovali poznámkami, ať jej rovnou odvezeme do šrotu. Nákup skříňového náklaďáku Praga W3S se později ukázal jako nepraktický i neúsporný. Později jsme proto raději pořídili první ojeté terénní auto, za ním pak druhé. Abychom mohli za nimi začít odvážet tuny trávy i sena, ušetřili jsme i na velký přívěs. Pak druhý, ale tentokráte už dvouosý, za ním čtvrtý, pátý. Stejným způsobem jsme postupně začali rozšiřovat naše vlastní stádo koz a ovcí. První kozu  – zakladatelku jménem Máňa jsme získali zadarmo přes naši známou, druhou jsme vyměnili za bednu kuřat. S ovcemi to bylo podobné. Nakonec jsme díky jednomu velkému, ale o to náročnějšímu traktoru pořídili i vlastní traktor s předním nakladačem a náhonem na všechny čtyři kola, za něj sklápěcí valník, obracák, rotační sekačku, podval na 12 tun, na kterém můžeme převážet prastarý buldozer, kterým obnovujeme mokřady. A to snad zatím stačí…snad jen velký kráčivý bagr by se nám ještě hodil. „Pamatuji doby, kdy vybavení na práci v terénu opravdu mnoho nebývalo a byl to dost vážný problém, dneska to je úplně někde jinde a nepřestává mě to překapovat – ten vývoj je opravdu celou dobu mimořádně dynamický“ konstatuje Olga Matičková, ze které se časem vyprofilovala výborná lektorka environmentální výchovy. Její slova potvrzuje i Jirka „Granule“ který pamatuje i zmiňované začátky s jedním křovinořezem a jedním vlekem.

Postupně se začali nabalovat další šílení tažní mezci …ale taky jeden udřený a zničený odešel

Pavel Špaček dozrál ke smutnému rozhodnutí. Velký pracovní záběr, mizerný plat v kombinaci s častou nepřítomností u rodiny už se mu nedařilo ustát. Byla to ztráta, se kterou jsme se vyrovnávali těžko, ale museli jsme to nějak zvládnout i bez něho. Naštěstí se v této době už začala formovat budoucí armáda nových tahounů – ať už to byli dobrovolníci jako třeba bratři Přemek a Vojta Papíkovi, Jirka zvaný „Granule“, David Stojan, Pavel a Katka Sinkoviczovi, Břeněk Michálek, Adam Friedrischek, Olga Mařáčková, Roman Kalous, Miloš Andres, Jirka Šimůnek, Milan Koutník, Filip Laštovic,…později i Eliška Riegerová, Vladimír Štorek, Kamil Hromádka, Zuzana Kubištová, Martina Němcová, Martina Skohoutilová, Miloš Dudycha s partnerkou Anežkou, Petra Steidlová a celá řada dalších, včetně mnoha a mnoha občasných dobrovolníků, ale i příznivců, drobných dárců, sponzorů a partnerů. S trochou nadsázky lze říci, že jsme nakonec postupně zaměstnali snad úplně všechny naše nejaktivnější dobrovolníky a dokonce i některé naše původní sponzory, kteří vyměnili jistotu a větší výši svých příjmů v klasických zaměstnáních za sice náročnou, ale smysluplnou práci, kterou je třeba vykonávat s láskou a vnímat ji jako naše společné poslání. Bez nich by se celou tuhle obří mašinérii v tak závratném pohybu rozhodně nepodařilo udržet, ani kdyby se původní hlavní tahouni obětovali sebevíc. Každý člověk a každá koruna v tomto soukolí má své místo a na všem a na každém záleží, zda tento neuvěřitelný vývoj bude pokračovat!

Velké Jaroměřsko začalo expandovat na Slovensko

Díky zvětšujícímu se vybavení, množství zkušeností, i zapojujících se lidí, jsme postupně dokázali zajišťovat čím dál více práce pro přírodu, čím dál vzdáleněji od Jaroměře. Bylo proto třeba určit prioritní směr, kterým se vydat dál. A ta volba byla jasná – mimořádně bohatou a zároveň mimořádně zranitelnou přírodu najdeme na Slovensku. V zemi, která je v tuzemské ochraně přírody pro její přírodní rozmanitost a nesmírné přírodní bohatství vnímána jako opravdu velký pojem“, vysvětluje David Číp a vzápětí dodává: „Když jsem poprvé našim přátelům, členům a příznivcům oznámil, že se prosečeme a prořežeme z Jaroměře až na Slovensko, měla mě většina za šílence, který by se měl jít už vážně léčit a snad nikdo to tenkrát nebral vážně, i když už jsou ode mne za ty roky zvyklí na ledacos.“ Jeho slova potvrzuje Přemek Papík – jeden z dobrovolníků, který se snažil hlavním tahounům pomoci hlavně proto, aby si více odpočinuli a začali žít tak nějak normálněji, nikoli proto, že by byl zapálený biolog a ochranář obecný a dodává: „Já z toho tehdy byl spíše frustrovaný, protože jsem měl pocit, že jakmile se podaří někde uhasit nějaký problém tak, aby se situace stabilizovala a zklidnila, tak David jen malinko zbaven velké zátěže touto úlevou je najednou natolik nadšený, že okamžitě přijde s nějakým dalším, ale o to šílenějším nápadem, který bude znamenat ještě daleko větší množství práce pro nás pro všechny. Proto jsem byl spíše proti tomuto pošetilému nápadu.“ Podobně to vnímali i někteří další tahouni, ale jiní to naopak viděli přesně obráceně. Byl mezi nimi například i Břeněk Michálek, který k tomu dodává: „Rozhodnutí prosekat se až na Slovensko mne zastihlo až v daleké Austrálii, kde jsem tehdy studoval. A i když to byl nápad potrhlý, přišel mi natolik dobrý, že jsem se rozhodl jej podpořit i finančně, ačkoli jsem jako student v daleké Austrálii měl celkem hluboko do kapsy. Ale deset tisíc korun jsem na to tehdy ušetřil a poslal jsem je jako dar na připravovanou slovenskou misi“. A právě tohle byl jeden z dílčích kroků, který expanzi na Slovensko uspíšil. Také Roman Kalous byl coby tehdejší vysokoškolský student nadšený a při první jaroměřské cestě na Slovensko do oblasti Bílých Karpat nemohl chybět. A většinou nechyběl ani kdykoli potom, kdy se na Slovensko vyráželo. Dnes už je ve stavu, že tyto mise organizuje coby předseda jaroměřské pobočky – ČSOP Arion v Olomouci sám a dodává “Slovensko a jeho příroda je fakt krásná země a jsem moc rád, že jsme mohli přispět k ochraně zdejších unikátních přírodních hodnot a doufám, že se sem budeme vracet i nadále“.

Začali jsme se množit dělením

Zachraňovat z Jaroměře desítky a později už přímo stovky přírodovědně cenných lokalit, o které nikdo nejevil žádný zájem, a zanikaly by nám doslova před očima, začal být čím dál větší logistický, ale hlavně fyzicky čím dál náročnější oříšek. Bylo jasné, že to takhle není možné udržet dlouhodobě. Snažili jsme se proto hledat jiné nevládní organizace, se kterými bychom mohli velmi účinně spolupracovat na ochraně naší pořád tolik ohrožené přírody. Jenže celou dobu nebylo moc spolupracovat s kým. Většina organizací byla buď přespříliš zahleděna do sebe, nebo se sama zmítala ve vlastních problémech, případně jsme se s nimi naším rozdílným zaměřením zcela míjeli. David Číp k tomu dodává: Když s námi žádné nevládní organizace nemohly či případně nechtěly spolupracovat, byl jsem z toho dost nešťastný a přemýšlel jsem jak to vyřešit. A nakonec jsem si řekl, že když zde neexistuje síť organizací, které by velmi úzce spolupracovaly, tak si prostě vytvořím „vlastní síť“, která prostě už pak spolupracovat bude.“ A protože v JARO je vždy cesta od slov k činům mimořádně krátká, již pouhých čtrnáct dní od tohoto nápadu začala tato síť fakticky vznikat. Postupně jsme tedy začali morálně, odborně, materiálně i finančně podporovat vznik našich poboček na území celé ČR. Cílem bylo založit je ve velkých městech tak, abychom z nich mohli začít stahovat co nejvíce lidí na stejné vlně. První vzniklo ČSOP Morava v Brně, za ním ČSOP Podještědí v Jablonci nad Nisou, pak ČSOP Arion v Olomouci téměř současně s ČSOP Pardubice, nakonec Pražská pastvina a nyní vzniká Pomáhám přírodě ve Smiřicích. Založit pobočky v jižních a západních Čechách, či na Slovensku, Rakousku nebo v Polsku se nám zatím nedaří, ale snad i to se časem povede. „Všechny tyto organizace spolu zatím velmi úzce spolupracují a vzájemně si maximálně snaží pomáhat, protože je to mimořádně důležité nejen pro ně samotné, ale hlavně pro přírodu. V jednotě je síla – to je přece jasná věc!“: „Dodává rozhodně Vladimír Štorek, který dílem pracuje pro mateřskou organizaci v Jaroměři a dílem i pro Arion Olomouc. Jeho slova potvrzuje i Zuzana Kubištová, která na střídačku pár dní pomáhá nejen Arionům či Jaroměři, ale i Moravě, Podještědí i Pražské pastvině. „Vlastně ani nevím, do které z těch organizací oficiálně patřím více, to že patřím do JARO, je ale zcela jasná věc“. Dodává s jasnou známkou samozřejmosti.

Expanze i do tropů?

Čím dál víc bylo jasné, že krom snahy o ochranu evropské přírody bychom se měli snažit pomáhat i s ochranou přírody tropů. A když jsme se dozvěděli o šíleném dopadu produkce palmolejných plantáží na přírodu, tak bylo rozhodnuto. „Začal jsem na webu JARO podle podkladů získávaných od Davida s výstavbou webu, zaměřeného na problematiku palmového oleje a ochranu orangutanů. Později se z těch textů a informací stal základ dnešního webu Koalice proti palmovému oleji, který už pak vystavěla dnešní nadnárodní koordinátora Martina Skohoutilová.“ popisuje Roman Kalous dobu, kdy se teprve organizace bojující proti palmovému oleji začali formovat v jeden obří jednotný šik.

Postupem času se díky spojenectví JARO se Stanislavem Lhotou podařilo nejen založit Koalici proti palmovému oleji, která později přerostla v mezinárodní Palm Oil Watch International, ale JARO začalo pomáhat i s propagací a podporou dalších projektů v tropických oblastech. Kromě snahy o záchranu Zátoky nosatých opic na Indonéském ostrově Borneo je to i snaha o záchranu slonů v Africe i Asii, kterou decimuje lov pro slonovinu. Logickým krokem proto bylo, že JARO začalo úzce spolupracovat i s organizací Save Elephants, která pod vedením severomoraváka Arthura Sniegona už řadu let bojuje za záchranu slonů přímo v srdci Afriky.