Když jsem je viděla v přírodě poprvé jako malá, myslela jsem, že je tam někdo vysadil. Úplně mě zhypnotizovaly. Jsou to krásné kytky, které však z naší české krajiny mizí. A letošek je hořcům a hořečkům dedikován díky Českému svazu ochránců přírody.
Jeden z hořců je v logu Krkonošského národního parku, jiný je symbolem Milovické rezervace. Jeden během pár desítek let vymizel z nížin celých Čech. Jiný ustupuje, protože se odvodnily mokřady. A hořečky jsou na tom podobně.
Vytváříme ostrůvky biodiverzity v zemědělské krajině.
Doba, kdy byla krajina plná mezí a malých luk, které se kosily postupně a občas je přepásly krávy, koně, ovce nebo kozy, je pryč. Lidé krajinu opustili, zmizeli do měst a s nimi zmizela i hospodářská zvířata, která se pásla za humny. Meze jsme rozorali, loučky nechali zarůst křovím a stromy nebo oseli produkčními trávami a začali hnojit. A zbylí zemědělci, aby stíhali, tak vše najednou pokosí velkými stroji. Pro řadu citlivých druhů to znamenalo ztrátu vhodných podmínek.
Děláme to proto, aby druhy nezmizely z krajiny úplně.
Třeba hořeček nahořklý ještě před 70 lety byl docela běžná kytka, která roztroušeně rostla skoro všude. Teď už roste na posledních zhruba 50 místech, z toho na půlce jen taktak přežívá a na půlce se mu ještě daří. A přežívá tam jen díky péči ochranářů či znalých hospodářů a Agentuře pro ochranu přírody a krajiny (která je součástí MŽP) a na tento hořeček již několik let vede záchranný program.
Ti ochranáři se nepřilepují k silnici, nepřivazují ke stromům, ani nelezou na komíny, ale kosí, hrabou, kácí či pasou. A často jsou členy nevládek, které jim poskytnou kosu, křoviňák či další techniku. Bez těchto lidí by tu už hořečky asi nebyly…
Každá obnovená lokalita je výchozí bod pro návrat druhů.
Tato péče není vidět na první pohled, ale má konkrétní dopad. Na místech, kde se udržují podmínky pro hořečky, se daří i dalším druhům rostlin – vzácným i těm, které byly dříve běžné, ale dnes z krajiny ustupují. A s nimi se vracejí motýli, brouci, kobylky i další hmyz.
Udržujeme místa, která drží celý systém pohromadě.
Právě proto se snažíme taková místa udržovat a obnovovat. Vznikají tak malé ostrůvky biodiverzity v jinak jednotvárné krajině, aby jednou, až se snad konečně začne uzdravovat zemědělská krajina, se ty druhy měly odkud šířit. Snažíme se zachovat jejich co největší množství. Aby nezůstaly jen v učebnicích, ale součástí krajiny kolem nás, živé a schopné dalšího vývoje.
Pestřejší krajina je odolnější krajina.
Nejde jen o záchranu jedné rostliny, ale o udržení pestré a funkční krajiny pro naše zemědělství, pro nás. Čím větší je druhová rozmanitost a pestřejší prostředí, tím větší je stabilita celého systému. A také je to krásnější.
© Baranyi Tamás, inaturalist
A co vy? Máte svůj osobní příběh s drahokamy našich luk? Nebo povedenou fotku? Ráda budu sdílet na sítích taky něco od vás.
Tereza z JARA
P. S. Ti drzí motýli jsou modrásci hořcoví, kteří své potomstvo svěřují právě a jen hořcům křížatým – housenky se bez nich neobejdou. Oba druhy dnes patří mezi kriticky ohrožené a jejich osudy jsou úzce propojené. I my pro ně děláme, co můžeme.
